26.11.2016 sobota 34.týdne v mezidobí

Lk 21, 34 -36

Slovy dnešního evangelia nás Ježíš upozorňuje na základní překážky, které nám brání zakusit Boží pomoc, znemožňují působení Boží prozřetelnosti v našich životech, brání Bohu o nás pečovat: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi“.

Myslím si, že pro většinu z nás nestřídmost a opilství problém není. Ale máme veliký problém s pozemskými starostmi. Pro většinu křesťanů je pěstování pozemských starostí zbožnou praxí. Staráme se o mnoho záležitostí, znepokojujeme se, jako by vše záleželo na nás.

Známe slova: dělej, jako by vše záleželo na tobě, a důvěřuj, jako by vše záleželo na Bohu. Zní to velmi zbožně, ale v praxi se toto tvrzení zvrhlo. Náš hlavní problém je právě v neschopnosti důvěřovat Bohu, protože se Boha bojíme. Když máme strach z Boha, jsme přesvědčeni, že vše záleží jen na nás. A to nás úplně zavírá Bohu a tak zbavuje Boha možnosti nám pomáhat.

Křesťanství ve své podstatě má být školou, která učí člověka plné důvěře v Boha, má pomoci zbavit se strachu z Boha. Naše životní obtíže jsou nástrojem, který nás má naučit, že se nedá bez Boha nic dobře zvládnout. Často si myslíme, že běžné záležitosti vyřešíme sami. Ale je to jen zdání.

Důvěra v Boha je zároveň vírou v Boží milost. Naše spása, náš věčný život je zdarma darovaným darem Boží milosti. Pokud se Bůh postaral o nejdůležitější záležitost v našem životě, o naši věčnost, pak také všechno ostatní musí být podřízené Bohu. Důvěře v Boha se učíme na běžných malých věcech, abychom se naučili uvěřit v nejdůležitější skutečnost, kterou je naše věčnost. Proto Ježíš říká: „Bděte a modlete se, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“.

Takže v každé naší pozemské starosti bychom měli důvěřovat Bohu a spolupracovat s jeho milostí. Měli bychom se na poslední okamžik života, kdy nám Bůh nabídne věčnost, připravovat, abychom ze strachu tento dar neodmítli.