Nově přidáno

3.1.2016 neděle po Narození Páně

Svatý Pavel ve svém dopise Efezským píše: „aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat“. Konkrétně má Pavel na mysli, abychom věděli, k čemu jsme povoláni, jaké životní úkoly máme splnit, a také, k jaké slávě jsme pozváni.

Někdy se ptáme, když se rozhodujeme pro život s Bohem: Neberu na sebe nějaké další nové povinnosti, něco, co mě ještě více zatíží?.

Nosíme ve svém srdci obavy, že poslouchat Boha, odevzdat mu svůj život, říci: Buď vůle tvá, znamená přivolat si další obtíže, těžkosti, povinnosti.

Když Pavel mluví o poznání Boha, o odevzdání svého života Bohu, mluví o slávě, o něčem úžasném. Odevzdání se Bohu není nic těžkého, ale naopak něco úžasného. Bůh se rozhodl, aby nás v Kristu naplnil veškerým duchovním požehnáním.

Dále říká, že si nás Bůh v Kristu vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli svatí a bez úhony, a také, že v Kristu nás předurčil k přijetí za své syny. Nejsou tam žádná slova, která by říkala něco o snižování naší hodnoty, o uvalení dalších obtíží. Mluví se naopak o veškerém požehnání, o slávě, o možnosti krásného života pro nás, a především o možnosti vstupu do zvláštního blízkého vztahu s Bohem, kde můžeme žít jako Boží děti.

Bůh má pro člověka slitování a milost, ne odsouzení.

Jak můžeme dosáhnout tato dobra, jak se pro mě mohou stát reálnými, jak Bůh může ve mně uskutečnit své sliby?

Pavel říká, že je to možné v Kristu: V Kristu si nás vybral, v Kristu nás předurčil, v Kristu nás naplnil. Podobně svatý Jan říká v evangeliu, že vše, co se týká skutečného a plného života, se děje skrze Krista a v Kristu: „Všechno povstalo skrze Slovo – to znamená skrze Krista, a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidi“.

Cesta k nalezení sebe v Božích zaslíbeních, je možná jen v Ježíši Kristu.

Na světě bylo Slovo, to je Kristus, svět povstal skrze něho – byl stvořený Kristem, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

To je největší tragédie, že člověk nemůže uvidět Krista, neumí uvidět toho, díky kterému existuje, a také díky kterému může žít po celou věčnost, žít ve světle. Život, který jsem obdržel od Krista, je světlo, protože v něm není žádná tma.

Ale všem, kteří přijali Krista, dal moc, aby se stáli Božími dětmi. Kristus vzal naše tělo z Panny Marie, a mohl zůstat mezi námi. Jedná se o konkrétní realitu. Tento jednoduchý tesař, Ježíš Nazaretský, je tím slovem, Kristem, který k nám přišel, aby nám dával život v Božím požehnání.

Přijmout ho, znamená, uznat ho jako svého Pána a Spasitele a pak se rozhodnout následovat ho svým životem.

Máme důkladně popsaný jeho život v evangeliích. Stačí začít číst evangelia, a pak jednat v souladu s tímto vzorem života, který zanechal Ježíš. Dokonalost života podle tohoto vzorce není nic nepříjemného, hrozného a obtížného, a jen tehdy můžeme zažít skutečnou krásu, harmonii, pořádek, to je skutečnou radost života.

Svatý Jan, když mluví o životě Ježíše, říká, že on je světlo, a toto světlo může také osvítit naše životy. Náš život může být plný světla, to znamená, že v jeho světle vidím směr svého života, a když vidím, mohu se cítit velmi bezpečně.

Když vidím, jaké kroky musím v životě udělat, pak mi to dává jistotu, klid v srdci. Je nad to něco důležitějšího?

Na závěr jedna pozvánka. Každý čtvrtek večer se konají zde na faře setkání pro dospělé, jejichž cílem je společné rozjímání nad Božím slovem. Je to nabídka pro každého z vás, abyste mohli prohloubit svou znalost Krista, a tak abyste získali větší důvěru v Ježíše a žili podle něj, neboť jen na této cestě najdeme krásný život. Další setkání bude dvacátého osmého ledna. Srdečně Vás zvu.

1.1.2016 Nový rok

Často si představujeme, že kdyby Bůh učinil zázrak, něco, co by nás šokovalo, bylo by pro nás snazší v něj věřit. A v současnosti Bůh nedělá nic neobyčejného. To, co pastýři viděli v Betlémě, je bída. Je napsáno: dítě leží v jeslích. Nemá kolébku, chybí téměř vše, co novorozené dítě potřebuje. Bůh se zjevuje v neobvyklé jednoduchosti a chudobě, bez všeho, co potřebujeme k běžnému životu. Nevidíme zde žádná neobyčejná znamení, možná, že právě jedinou mimořádností je tato chudoba.

Takto se Bůh zjevil světu tehdy v Betlémě, a zjevuje se takto i dnes. Bůh k nám přichází velmi jednoduše. Bůh nic nekomplikuje. Nepotřebujeme nějaké mimořádné prostředky, mimořádné úsilí, abychom se s ním setkali.

Místo, kde je dnes Bůh pro nás úplně přítomný, je tento malý kousek chleba, který se nám rozdává ve svatém přijímání. Není to nic složitého. Jen obyčejná všednost, dostupnost, jednoduchost. Takovým způsobem k nám Bůh přichází.

Z naší strany všechno komplikujeme, vytváříme překážky, podmínky, tvoříme tisíce různých předpisů, aby dostupnost Boha byla co nejtěžší. A myslíme si, že těmito různými obtížemi v přístupu k Bohu, Bohu nejlépe sloužíme. Tvrdíme, že nechceme Boha urážet, že se bojíme ho znesvětit, jako by byl někým, koho můžeme urazit.

O Marii se říká, že všechny tyto věci uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o nich. Maria nerozuměla vždy hned Božímu jednání. Evangelia přiznávají, že někdy nerozuměla, ale vždy to uchovávala ve svém srdci. Konala všechno, co Bůh od ní žádal.

Neměli bychom se toto od Marie naučit?

Lukáš píše, že každý, kdo slyšel o Ježíši, užasl nad tím, co bylo o něm řečeno. Ale Maria vše v tichosti srdce přijímá, stále o tom rozjímá ve svém srdci.

Dva rozdílné postoje, dva přístupy k Božím věcem.

Žasneme nad tím, co je mimořádné; překvapuje nás nějaká věc, událost, která je neobvyklá.

Překvapení nebuduje víru. Víru vytváří jednoduché přijetí skutečnosti, faktu, že takto to má být. Tak, jak Bůh přicházel k Marii, takto přichází ke každému z nás. Bůh nemění svou cestu k člověku. Jde o to, abychom přijali Boha do svého srdce takového, jak k nám přichází v jednotlivých událostech našeho života, jak se představuje v Bibli, a rozjímali o tom v tichosti srdce

Dále se o Marii říká, že když přišel osmý den, dítě bylo obřezáno a dostalo jméno, kterým je anděl nazval. Jinými slovy, jednoduchá realizace všeho, co Bůh řekl. Není zde filozofovaní, není stálé vyptávání: proč a proč; jen jednoduché skromné přijetí a realizace všeho, co pochází od Boha.

Jde jen o tuto jednoduchost: Bůh to řekl a tak se snažím to splnit.

Ptáme se na Nový rok, jaký bude?

Když člověk ve svém životě bude hledat jen překvapení a zábavu, bude určitě dělat hlouposti, bude nestálý, a tímto bude sebe i ostatní zraňovat.

Bůh k nám přichází stále stejně, jednoduše a nekomplikovaně. Eucharistie bude vždy stejná.

Od jednoduchosti našeho přicházeni k Bohu, bude záležet velikost našich zkušeností s jeho milostí a jeho mocí v našich životech.

Na začátku nového roku církev opět před nás staví Pannu Marii, ženu, která uměla vždy plně přijmout Boha ve svém životě, která vždy věděla, jak otevřít své srdce jeho milosti.

Maria, prosíme, pomoz nám věřit tak, jak jsi věřila ty. Pomoz nám k takové pokoře, abychom byli schopni naslouchat Bohu a přijímat jeho vůli v našich životech.

31.12.2015 zakončení starého roku

V poslední den starého roku se v liturgii Slova opět vracíme k evangeliu svatého Jana, vlastně k prologu – k úvodu k tomuto evangeliu. Četli jsme ho na Vánoce a je nám opět připomenut na poslední den starého roku.

Evangelista Jan v prologu k svému evangeliu vyzpíval toto významné zjištění, které má hluboký obsah: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“.

Prolog mluví o jednom, že na Vánoce neslavíme jen narozeniny velmi důležitého člověka, ale narození toho, který svým příchodem mění pohled na život, dává nový vztah k životu.

Pokud bychom měli oslavovat idylu narození a dětství, byli bychom jen politováníhodnými. Neboť posledním důsledkem každého lidského narození je velký smutek a zoufalství. Protože každý nový život vždy končí brutální smrtí.

Proto je tak velmi důležité, abychom pochopili, že v Betlém se stalo něco nepředstavitelného: Slovo se stalo tělem – to dítě je Syn Boží. Tady se stalo něco neuvěřitelného, ale také něco tak velmi a velmi očekávaného a dokonce nezbytného. Bůh vstoupil do lidského těla. A tak se neoddělitelně spojil s člověkem, že tento člověk je opravdu Bůh z Boha, Světlo ze Světla, a zároveň zůstává skutečně člověkem.

To, co svatý Jan v prologu svého evangelia nazývá „Slovo“, v řečtině současně znamená: „to, co má smysl“. Takže bychom mohli přeložit tímto způsobem: „to, co má smysl“ se stalo tělem. To, co dává smysl, k nám přišlo; to, co dává smysl, je osoba, je to Syn Boha živého, který se narodil ve stáji v Betlémě. Vzhledem k tomu, že v Ježíši se stal Bůh jedním z nás, dal nám smysl života: zítřek má smysl, všechny události mají smysl, nejen dobré ale také i hřích má smysl. Protože pokud vše, co jsme dělali, odevzdáme tomuto Slovu, všechno dostává smysl, pak už není nic, co by smysl nemělo.

Slovo, které jsme slyšeli v dnešním evangeliu, je slovem naděje, která nám umožnuje s klidem v srdci se dívat do minulosti, a s důvěrou hledět do budoucnosti, protože víme, že i naše nezdárná minulost svěřená tomuto slovu, které se stalo tělem, bude mít smysl. A budoucnost, na kterou se podíváme z hlediska tohoto Slova, které se stalo tělem, je smysluplná.

Schopnost vidět ve vtěleném Slově smysl pro svůj život, v konečném důsledku vede vždy k jednomu: „Viděli jsme jeho slávu“, ale i slávu ve vlastním životě. Skrze to Slovo, které se stalo tělem, náš život může být plný slávy, protože bude opravdu úspěšný.

Velmi srdečně vás zvu, abyste se tímto způsobem podívali na to, co bylo a také na to, co bude.

26.12.2015 sv. Štěpána

Na druhý den Vánoc církev ve své liturgii slaví mučednictví. Mučednictví je z lidského hlediska tragickou událostí. Po radostné oslavě narozenin mluvíme o smrti, a nadto v souvislosti s bestialitou. Bible říká, že Štěpán byl ukamenován k smrti.

Když jsem přemýšlel o tom, proč církev umístila vedle sebe radostnou a tragickou událost: narození dítěte a mučednictví, přišla mi na mysl slova svatého Pavla z dopisu Filipským: „Veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás“.

Slova ve skutečnosti velmi podivná, protože Pavel říká, že smrt je pro něj zisk, že je lepší. Pro Pavla, smrt je lepší než život. Kdy slyšíme tato slova, myslíme si, že je to nenormální? Konec konců, život je největší hodnotou.

Když Pavel říká tato slova, neříká žádný nesmysl. Ví přesně, co říká, a ví, že má pravdu. A může takto mluvit, protože se setkal opravdu s Kristem a pochopil, že patříc k Němu, smrt je jen přechod ke skutečné plnosti života.

Takto mluví i svatý František, který smrt pojmenoval svou sestrou. Jak moc se toto liší od našeho porozumění, kdy smrt je pro nás tragédie.

Smrt je tragédie, když nedokážeme, jak Štěpán, vidět nad sebou otevřené nebe. Štěpán dal jasné svědectví: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“

Pastýřům, kterým anděl na polích Betléma oznámil narození Ježíše, bylo řečeno: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“.

Vidět nebesa otevřená, je spojeno především s jedním, abychom byli schopni opravdu uvěřit, že se nám narodil Zachránce, kterým je Kristus Ježíš. Pro Štěpána nebe není prázdné. On tam už vidí Ježíše, který stojí po Boží pravici. Toto vidění působí, že smrt přestává člověka strašit. Pro svatého Františka se smrt stává sestrou, pro svatého Pavla je smrt to nejlepší, největší zisk.

Poznání Ježíše Krista je současně obdržením nového pohledu na svůj život. Jestliže v Ježíši vidím svého Spasitele, pak se pro mne vše stává dobré a bezpečné, takže už není nic, co by mě vyděsilo, co by bylo pro mne hrozbou, co by mě udělalo nešťastným. Křesťan ví jistě, že nade vším je ten, který nad vším zvítězil a že plodů tohoto vítězství mohu nyní v celé hojnosti užívat.

Smrt je pro lidi tragédie, když nevidí otevřená nebesa, a Ježíše stojícího po pravici Boží. Ale když vidím nebesa otevřená a Ježíše, jak stojí po pravici Boží, tehdy, zda žiji nebo umírám, není pro mne důležité. Žiji v této nové realitě, která se jmenuje Ježíš Kristus. A On je život. Jestli s ním žiji zde na zemi, pak s ním také budu žít po celou věčnost.

Když jsme v Ježíši Kristu, jsme nové stvoření. Když příjmu risk této pravdy, stávám se nadčasovým. Tato dimenze času, ve které bydlím tady na zemi, mě přestává svazovat. Důležitou se stává jedna věc: musím být tam, kde mě potřebuje Bůh.

Otevřené nebe, které vidí Štěpán, je to, co přináší klid do našich životů. Když na zemi skládám svou důvěru a naději v Ježíše Krista, v nebi bude moje touha cele naplněna. Nebe již není neznámé, ono se nám stává blízkým, protože je tam Ježíš Kristus, kterého můžeme zde na zemi poznávat, s ním se zde přátelit.

Půlnoční mše 2015

Sešli jsme se, abychom znovu slavili narození Ježíše Krista – Syna Božího, původem z rodu Davidova, z pokolení Abrahama, z pokolení synů Adama. Syn Boží jedné podstaty s věčným Otcem, přichází na svět jako člověk z Panny Marie. Doba jeho narození je historicky doložena: narodil se v době císaře Augusta, kdy římským místodržitelem Sýrie a také Palestiny byl Kvirinius. Narodil se v průběhu sčítání lidu, které Augustus nařídil v celé říši.

Aby splnili toto nařízení, Josef a Marie odešli z Nazareta do Betléma, neboť oba pocházeli z rodu Davidova. Důležitou výpovědí je, že se narodil ve stáji, a byl položený do jeslí, protože se pro něj v hospodě nenašlo žádné místo.

Rodí se Bůh – člověk. Rodí se z lůna matky, jako každý člověk. Je prvorozený – první a jediný, kterého Maria porodila. A také jako každé novorozené dítě, spoléhá úplně na péči matky a Josefa tesaře, který se s vůle nebeského Otce stal jeho adoptivním otcem.

Prorok Izajáš již pět set let před touto událostí prorokoval: „Dítě se nám narodilo, syn nám byl dán“. Toto dítě, předpovězené skrze proroka se rodí jako Syn člověka, jako Syn lidské matky, a zároveň tentýž syn je dán nebeským Otcem jako největší dar pro každého člověka.

Tohoto dnešního večera jsme opět svědky tajemství Vtělení. Syn jedné podstaty s Otcem, Ten, kterého vyznáváme ve slovech Creda: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla“, se stává člověkem. „Slovo se stalo tělem“ – píše Jan ve svém evangeliu. V tento dnešní zvláštní večer slavíme narození chlapce, který pak jako dospělý člověk dokoná dílo spásy člověka, který půjde za každého z lidí na kříž.

On, Syn Boží, skrze své vtělení, tím, že se stal plně člověkem, má moc přivést celé lidstvo, všechny lidi do dimenze božství, má moc dát každému člověku možnost účasti na božském životě. Přijímáme tento dar, když naše srdce vírou otevíráme, když se vědomě rozhodujeme, aby pravda o Ježíši z Nazareta hlásána skrze církev žila ve středu mého života. To je přesně to, co slyší pastýři během této Betlémské noci: „Narodil se vám Spasitel“.

Papež Jan Pavel druhý v jednom ze svých projevů řekl: „V tajemství vtělení můžeme uvidět, že život každého jednotlivce a celého lidstva má smysl, překračující hranice času a otevírající nás pro věčnost. Když Ježíš, vtělené Slovo, vstoupil do historie lidstva, ujistil nás o Boží přítomnosti v dějinách, o Jeho lásce a milosrdenství. Bůh má plán spásy pro všechny a čeká na naši odpověď. Vánoce se tak stávají okamžikem pro rozhodnutí. “

Evangelium Matouše začíná slovy: „Rodokmen Ježíše Krista, Syna Davidova…“. Přes Josefa, svého adoptivního otce, je Ježíš spojen s celou řadou lidí, kteří svým rodokmenem sahají ke králi Davidovi a ještě dále, až k prvnímu člověku Adamovi. Tento generační odkaz podtrhuje realitu vtělení. Když se Boží Syn stal člověkem, vstoupil oprávněně do lidské rodiny a zakořenil se v určité rodinné a národní tradici. Také tímto způsobem chtěl být jedním z nás a zakusit toto zvláštní pouto, které spojuje generace a způsobuje, že každý člověk se svým narozením zakořeňuje do určitého historického a rodinného prostředí.

To nám říká, že nic z toho, co se stalo v minulosti, co se děje dnes, není bez významu. Dokonce i ty těžké události z minulosti, i tragické události předchozích generací v našich rodinách mohou pozitivně sloužit. Dokonce i to, co bylo zlé, hříšné, ať už v minulých generacích mé rodiny, nebo v mé minulosti, odevzdané Bohu aktem víry v Jeho prozřetelnost. Jinými slovy, skrze moji osobní modlitbu, kdy pozvu Božího Syna, aby vstoupil do mého života a do života mojí rodiny, se tyto obtížné události mohou stát příčinou velkého dobra.

Skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem, jako jeden z nás, mluví o tom, že všechno, co činilo a činí můj život, co tvoří jeho minulost, a také to, co se dnes děje, mohu odevzdat Bohu, složit do jeho

rukou. A tímto aktem víry se může začít něco nového, co je skvělé, krásné, šťastné v mém životě a životě mých milovaných.

V prvním čtení prorok Izajáš zvěstoval: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo“. Dnešní noc znovu otevírá svou jedinečností velkou naději pro náš život, protože mnoho věcí, které nás tíží, co je zahalené v temnotě, může být odstraněno, může být vyřešeno, protože k nám přichází ten, který má vládu. Přichází ten, který je podivuhodným rádcem, mocným Bohem, věčným otcem, knížetem pokoje. Jeho vláda nemá hranice, s výjimkou jedné věci, naší nevíry, naší vzpoury proti Bohu a proti Jeho záměrům.

Když si připomínáme a uvědomujeme historické události o narození Ježíše Nazaretského, při oslavě této zvláštní noci, je důležité, abychom si nepřipomínali jen legendu, pohádku, ideu, nebo jen mrtvou tradici. Ale abychom znovu zažili, možná více než kdy jindy, že tato událost má klíčový význam, protože ona a jen ona má moc mě skutečně potěšit. Prorok říká: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost: veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šijí a bodec jeho otrokaře jsi zlomil“. Všechno trápení je pryč.

Zopakujme si: To, co mě drží v utrpení, to, co mě tíží, všechna moje omezení, tyto různé druhy obav, starostí, zklamání, ony mohou být odstraněny, protože Maria, pokorná dívka z Nazareta porodila Božího Syna a připojila ho nejen k Davidovu kmeni, ale i k celé lidské rodině, aby byla konečně osvobozena.

Víra, která vidí v tomto narozeném dítěti svého Vykupitele, to znamená toho, který mě očišťuje, osvobozuje od každé nepravosti, který hojí všechny moje rány, z nás dělá jeho vlastní lid, horlivý v konání dobrých skutků. Lid, který svědčí, že Bůh je blízko, který nám umožňuje život v míru a radosti, opravdu šťastný život.

25.12.2015 Boží hod vánoční

V noci, při půlnoční mši, jsme slyšeli o Ježíšově narození od evangelisty Lukáše, zatímco dnešní liturgie v evangeliu nám přináší teologickou reflexi o narození Ježíše Krista od svatého Jana.

Jan říká jednoznačně, že druhá osoba Trojice, Boží Syn, kterého definuje pojmem „Slovo“, že se to Slovo stalo tělem. Syn Boží přijal lidské tělo, stal se plně člověkem.

Na jedné straně to, že se Bůh stal tělem, je extrémně velkou a nepředstavitelnou událostí, která přesahuje možnosti našeho plného pochopení, ale na druhou stranu, tato událost zahrnuje také něco nám velmi blízkého a lidského.

Bůh se stal dítětem, bytostí, která přichází na svět se slzami, bytostí, jejíž první pláč volá o pomoc, bytostí, jejíž první gesta jsou natažené ruce hledající bezpečí. Bůh se stal dítětem. Není to, jak si někteří myslí a dokonce i říkají, sentimentalita, slova, která vyvolávají naši něhu. Není to sentimentalita, abychom se chvíli cítili lépe. Je to neuvěřitelná, nepochopitelná událost, něco nepředstavitelného: Bůh se chtěl stát právě takovou bezbrannou, závislou bytostí, která je odkázána na svou matku, zcela závislá na ochraně lidské lásky.

Bůh se rozhodl plně spolehnout na člověka. Bůh se stal dítětem. Dítě, ať chce nebo ne, je zcela závislé na jiné lidské bytosti. K dítěti náleží hledání a nacházení útočiště, nutnost setkat se s péčí.

Bůh sestoupil do reality, která je až tak velmi křehká, a tak velmi závislá na otevřeném srdci jiné lidské bytosti. Když se podívám na toto tajemství, ptám se, odkud může pocházet strach z Boha. Bůh se stal dítětem. Je možný strach z Boha, který přichází jako dítě, je možné bát se dítěte?

Možná je to tak, že dnešní svět, že člověk dnešní doby, se dítěte bojí.

Dnešní svět se postavil nepřátelsky vůči dítěti, a brutálně odepírá dítěti právo vstupu do vnitřního a vnějšího prostoru lidského života, v kterém by mohlo – svobodně a radostně – rozvíjet svůj život.

Papež Benedikt XVI., ještě jako kardinál Joseph Ratzinger napsal tato slova: „Nejen, že dětem je prostředí nepřátelské, ale předchází mu obecný postoj, který zavírá dítěti dveře do tohoto světa, údajně z důvodu nedostatku místa pro něj. Dítě je vnímáno jako druh ohrožení, nebo jako nehoda, které je dobré se vyhnout. Moderní svět nás naučil, jak efektivně zavřít dveře dítěti.

Zabít a zničit život, který je úplně bezbranný – nenarozený život, není to už jen tolerovány trestný čin, ale dnes dokonce měřítko emancipace.

V myšlení naší doby – buďme upřímní: tiše také v našich myšlenkách – se dítě zdá být soupeřem naší svobody, jako konkurent naší budoucnosti, jako někdo, kdo nám bere místo. Prostory našich životů zcela vyplňujeme věcmi a produkty a nikdy jich nemáme dost. Můžeme je plánovat a následně i vyhodit.

V našem životě je snad místo pro nějaké zvíře, které se přizpůsobí našim náladám. Ale pro novou svobodu, pro novou vůli, která s dítětem vstupuje do našich životů a která se nedá ani plánovat, ani regulovat, není žádné místo, protože, jak si říkáme, je to pro nás příliš těžké.

Máme rádi pouze to, co můžeme plánovat, máme rádi zboží, to, co děláme, a pak ve svobodě vyhodíme. “

Bůh skrze slavení Vánoc, skrze pravdu, že on sám se stal dítětem, klepe na naše srdce a mysli, abychom konečně chtěli opravdově a hluboce promýšlet svůj vlastní postoj k životu. Jde o to, abychom nezneužívali život jen pro sebe. Musíme se naučit vidět v dítěti toho, který se k nám připojuje, ne jako konkurent, který nás okrádá o budoucnost a obývací prostor, ale jako tvůrčí síla, která tvoří budoucnost.

Zeptejme se sami sebe: Je moje bytí člověkem založené na velkém sobectví, které se cítí ohrožené ze všech stran, nebo je založené na opravdové svobodě, která umí přijmout a přijímá svobodu druhého?

Slovo se stalo tělem. Bůh se stal dítětem a klepe na dveře našeho světa, také na dveře mého života.

Můžeme s jistotou říci, že Bůh přichází vždy v každém nově počatém dítěti, v každé touze v srdci porodit dítě. Bůh přichází takto i nyní do vlastního, ale jsme schopni ho přijmout?

Je to dnes zásadní otázka. Je to otázka, zda ještě vnímám skutečný život a také zda vím, co znamená být skutečně člověkem.

23.12.2015

V dnešním evangeliu slyšíme o událostech kolem narození Jana Křtitele. Hlavní problém, který se objevil, byl spojen s pojmenováním dítěte Zachariáše a Alžběty. V té době dostalo dítě jméno podle tradice, vyjadřovalo rodovou příslušnost. V případě Jana Křtitele jeho jméno bylo nové v jeho rodě, proto vyvolalo rozruch mezi jeho příbuznými a známými.

Když Bůh dal toto konkrétní jméno Janovi, řekl tím, že si jej vybral k vykonání Božích plánů, daroval mu speciální identitu, kterou vyjadřuje jeho jméno.

Text dnešního evangelia nás upozorňuje na důležitost jména, které sami nosíme a také, které dáváme narozenému dítěti. Dávat dítěti jméno vyžaduje od nás křesťanů hluboké zamyšlení a především modlitbu. Jméno, které nese křesťan, má mluvit o tom, že jeho život patří Bohu a že má splnit důležitý životný úkol.

Při dáváni jména dítěti často saháme po jménech svatých. Je to krásný zvyk, který vyjadřuje žádost k Bohu o podobné požehnání životu dítěte, které obdržel tento svatý.

Jméno, které obdržel Jan, znamená „Bůh se prokázal jako milostivý“. Jan ve svém veřejném životě jasně kázal Boží milosrdenství, Boží ochotu odpouštět hříchy. Jeho jméno úplně vyjádřilo to, co hlásal a co dělal.

Také náš křesťanský život, který určuje naše jméno, by měl být svědectvím o Boží dobrotě, o milosrdenství Boha. Aby v našem životě byl co nejmenší rozpor mezi naším jménem a našim způsobem života, našim chováním. Můžeme a měli bychom prosit o pomoc naše patrony, jejichž jména nosíme.

Ať je naše jméno věrohodným vyjádřením našeho skutečného křesťanského života a naplněním našeho poslání.

20.12.2015, 4. neděle adventní

Dnešní evangelium přineslo zprávu ze schůzky Marie s její příbuznou Alžbětou. Popis tohoto setkání je neuvěřitelně krásný. Obě ženy se autenticky radují spolu a navzájem, a Alžběta také cítí, že její dítě, které nosí ve svém lůně, dalo znamení radosti.

Setkání těchto dvou žen svědčí o tom, že je možné zde na zemi takové setkání lidí navzájem, kde se mohou cítit spolu zcela bezpečně. My se obáváme jeden druhého, nevěříme si úplně, jsme k sobě rezervovaní. Někdy se objevují momenty, kde dva lidé, zejména mladí – v lásce spolu navzájem, mohou překonat mnoho předsudků, ale bohužel se rychle dostává do popředí další zklamání, selhání, nedostatky druhého, jeho sobectví. Člověk potřebuje a hledá takové setkání s ostatními, které mu dá pocit bezpečí, opravdové teplo, upřímné otevřené srdce. To jsou naše lidské touhy, ale bohužel jen touhy.

Historie setkání Marie s Alžbětou zvěstuje poselství o možnosti takového setkání mezi lidmi, kde jsou srdce úplně otevřena navzájem.

Co způsobí, že lidské srdce může být pro druhého plně otevřené, může mu důvěřovat, kde je zcela zkrácená vzdálenost mezi nimi?

Zvláštním znakem této úplné otevřenosti obou žen k sobě navzájem, je reakce dítěte v lůně Alžběty. Klíčovou postavou v tomto setkání je Maria, která je také těhotná a nosí pod svým srdcem Božího Syna, který se v ní počal jako člověk.

Po spáchání prvotního hříchu se Adam a Eva začali bát Boha, ale taky sebe navzájem. Pocit, že jsou nazí a potřebu ukrýt se před Bohem a skrýt svou nahotu před druhými, mluví o strachu, který se objevil v lidském srdci.

Maria je prvním člověkem, který strach z Boha úplně překonal. O tom svědčí její „fiat“ – její plné svolení Bohu, aby udělal v jejím životě vše, co chce. Srdce Panny Marie bylo naprosto otevřené Bohu. V Marii byla rozptýlena každá, i ta nejmenší obava. Maria si uvědomila, že z Boží strany jí nic neohrožuje, a pak dala plné svolení Bohu ke každé činnosti v jejím těle. Život Marie a její tělo se také stalo zcela otevřené vůči ostatním, a tím ztratila každý strach z druhých. Věta evangelia, že Marie spěchala do hor, že nejprve ona pozdravila Alžbětu, nám říká, že Maria zcela překonala strach z druhého, že ten druhý už pro ni není žádnou hrozbou.

V prvním čtení prorok Micheáš oznamuje příchod Spasitele, a říká také, že jeho hlavním úkolem bude přinášet mír do života lidí a do jejich vztahů navzájem: „On sám pak bude pokojem“. Maria souhlasila s přijetím toho, který je pokojem, a tak se stala zvěstovatelkou, nositelkou a člověkem, který přináší pokoj.

Neexistuje žádný jiný způsob smíření lidí navzájem, k formování našeho lidství, který přináší pokoj a pak jednání podle ducha pokoje, než jak ukazuje příklad Marie, která dala svůj život, své tělo plně k dispozici Bohu: dělej se mnou, co chceš. V tomto rozhodnutí je pravý a skutečný začátek křesťanství. Účel slavení Vánoc nespočívá v opětovném zažití tradice, ve zbožné účasti na bohoslužbách, ale v ještě hlubším přesvědčení sebe sama, že se Boha nemusím bát. Že mu mám dávat stále více k dispozicí své tělo, aby se Ježíš mohl rodit i ve mně, to znamená, aby se stával stále víc a více reálně přítomný v mém životě.

V dnešním druhém čtení autor listu Židům vysvětluje jádro Ježíšovy mise, podstatu jeho životního povolání: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli“. Ježíš svým životem odstranil jeden druh oběti, který platil do jeho příchodu. Byly to různé rituály, kterými se člověk chtěl ospravedlnit, očistit. A prostřednictvím společných oslav s dalšími chtěl nějakým způsobem prolomit bariéry, uzavírající nás jednoho od druhého. Bůh k tomu říká, že tyto oběti, dary, celopaly a oběti za hříchy nechtěl a nechce,

nemá v nich žádné zalíbení. Zopakujme si: Bůh nechce, ani nemá rád naše oběti za naše hříchy. Ježíš svým příchodem odstranil všechny oběti, které lidé na zemi konali, aby se mohli ospravedlnit, zachránit a přiblížit se k sobě navzájem. A pak založil novou oběť, která nalezla a stále nachází uznání a přijetí u Boha, a která spočívá v tom, že se rozhodujeme a jdeme k našemu budoucímu životu, kdy jednoznačně jednáme podle Boží vůle: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli“.

Oběť přinesená Ježíšem nebyla něčím záhadným, byl to jeden velký konkrétní čin, kde Ježíš odevzdal Bohu k dispozici celé své tělo až k své smrti na kříži. List Židům říká: „A touto vůli jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“.

Druhá osoba Trojice, Syn Boží, svým rozhodnutím stát se člověkem, přišel ukázat, jaký má být lidský způsob života, že musíme naše tělo dát Bohu úplně k dispozici. Maria je první z nás lidí, která se na tuto cestu vydala. K tomuto rozhodnutí ji motivuje Boží Syn, kterého nese ve svém lůně. Alžběta je první, která zažívá setkání s jinou lidskou bytostí, která přestává být pro ni hrozbou, kde setkání s ní se stává zážitkem plné radosti a štěstí. A pak Jan v jejím lůně může jako další vychutnat přinesený pokoj, který má moc stavět mezi lidmi mosty opravdového přátelství. Toto je křesťanská cesta pro každého z nás a také poselství Vánoc.

19. 12. 2015, sobota 3. týden adventní

Dnešní evangelium přináší příběh o početí Jana Křtitele. Zachariáš a Alžběta jsou staří lidé. Pro toto manželství čas narození vlastního dítěte už minul. Totéž platí i v našem životě, že doba pro možnosti realizovat naše různé důležité věci a plány už minula. Ale evangelium říká, že pro realizaci Božích věcí je vždy správný čas. Historie Zachariáše a Alžběty jasně ukazuje, že Bůh je pánem času, pánem řádných událostí v lidském životě. Pokud bude náš život probíhat v souladu s Božími myšlenkami a s Boží vůlí, Bůh vždy uskuteční své plány, a bude to také pro nás vždy požehnáním.

Dnešní příběh z evangelií ukazuje, že se musíme naučit chápat, co je Boží vůle v našem životě, co Bůh chce dělat skrze náš život. I naše největší zbožnost se může minout s pochopením Boží vůle v našem životě. Příkladem jsou Zachariáš a Alžběta. V evangeliu nacházíme užasne svědectví, že oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech přikázání a nařízení Páně. Ale i přesto Zachariáš nebyl schopen pochopit Boží záměry pro jeho život. Musel být potrestán Bohem odebráním schopnosti mluvit.

Příkladem Zachariáše Bůh ukazuje velice jasně, že pro naši spásu vůbec nestačí, abychom žili věrně podle Božích přikázání, že pro naši spásu potřebujeme mnohem více, ještě větší poslušnost k Bohu. Začátek setkávání s Bohem je naše rozhodnutí žít podle Božích přikázání, a pak život, který splňuje tyto Boží požadavky. Ale to není všechno. Život Zachariáše a Alžběty jasně ukazuje, že Bůh očekává ještě víc. Bůh očekává od každého souhlas s jeho plány jak pro církev, tak i pro život každého konkrétního člověka. Určitě první Boží úmysl pro život Zachariáše a Alžběty byl jejich život podle jeho přikázání, ale hlavní smysl se týkal početí Jana. Tak je to i s námi.

Za prvé se máme naučit důvěřovat Bohu skrze poslušnost Jeho přikázáním, abychom se nebáli Jeho vůle v našich životech. Pak s plným pokojem v srdci souhlasili s tímto mimořádným úkolem, který je naším hlavním povoláním, naším prvořadým cílem života na Zemi.

Musíme si skutečně uvědomit, že Bůh připravil každému z nás ten jediný zvláštní úkol, který máme plnit v průběhu našeho života na zemi. Jde o pochopení a jasné uvidění našeho životního povolání a pak jeho realizaci. A toto se musíme naučit skrze poslušnost Božím přikázáním.

Ať nám v tomto úkolu Zachariáš a Alžběta skutečně pomáhají.

16.12.2015, středa 3. týden adventní

Jan Křtitel během své veřejné činnosti, když byl na vrcholu svého prorockého působení, ukázal na Ježíše a řekl, že On je Beránek Boží, který snímá hřích světa. Tím dal jasně najevo, že Ježíš je ten slíbený Mesiáš.

Dnešní evangelium nám ukazuje Jana, který má pochybnosti o identitě Ježíše, zda je opravdu Bohem slíbený Mesiáš. Napřed to jasně říká, a o pár měsíců později má velké pochybnosti. Dnešní evangelium ukazuje, že se tyto pochybnosti u Jana se objevily, když byl ve vězení, když mu hrozila smrt.

Myslím si, že existují v životě člověka takové okamžiky, které nás nutí zpětně zkoumat důležité věci v našem životě, kdy bilancujeme, zda to, co jsme udělali, bylo vhodné. Jan je v této situaci, kde cítí potřebu přezkoumat své chování, zda měl pravdu v tom nejdůležitějším životním aktu víry, kdy ukázal na Ježíše jako Mesiáše.

Je to také důležité poselství pro nás, protože my také potřebujeme tyto chvíle, kdy se máme ptát sami sebe, jak je to z naší vírou, zda je skutečná, pravdivá, nebo jdu špatným směrem.

Bůh nás někdy vede skrze různé obtíže, skrze které se nás chce zeptat na důležité životní postoje, především na věrohodnost naší víry v Ježíše, zda je On opravdu můj zachránce.

Neexistuje důležitější otázka, než otázka na víru v Mesiáše, na toho, kdo může dát mému životu věčnost v Bohu. Jan Křtitel se na to ve velmi důležitém okamžiku svého života jasně zeptal: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“

Odpověď, kterou Ježíš dal Janovi, ukazuje jeho plnou důvěryhodnost, ukazuje znaky, které jasně hovoří o něm jako o Mesiáši: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťování, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst“.

Taková byla Ježíšova odpověď na Janovu otázku na Mesiáše. Na tomto místě bychom se měli ptát, jakou odpověď můžeme dát my, kteří jsme nyní v církvi, zda náš život z víry v Ježíše může věrohodně dosvědčit, potvrdit, že Ježíš je Mesiáš?

V prvním čtení prorok Izajáš mluví jménem Boha, že Bůh od nás věřících očekává jen jedno, abychom našim životem svědčili, že Bůh je Hospodin, a nikdo jiný, že Bůh spravedlivý a spasitel není mimo něj, že jen v Hospodinu je vítězství a síla. Jde o to, abychom, celým svým životem mohli pravdivě svědčit, že Ježíš je naše největší radost, že je tím, kterého napodobujeme, bez kterého nemůžeme vidět náš další život, neboť On je naše zdraví, naše věčnost, On je náš osobní Mesiáš.