Nanebevstoupení Páně se svatým Augustinem

 

Úvod

Svatý Augustin pronesl 12 kázání o svátku Nanebevstoupení Páně. Tento svátek začali oslavovat poprvé křesťané na východě v polovině čtvrtého století a na konci téhož století je už slaven i v severní Africe. A tak si získal svoje vlastní místo ve velikonoční době. Křesťané, kteří se hrnuli do baziliky Míru v Hippo, snad nebyli připraveni na delší obřad než býval obvykle. Zkušený řečník, jakým byl Augustin, se snaží přitáhnout pozornost všech, ale musí uznat, že mnozí lidé příliš neposlouchají a „nemohou se dočkat, až budou moci odejít“.[1]

Augustin se zabývá se svou obvyklou vášní pastýře velkými tématy a z nich vyvozuje důležitá a praktická ponaučení: Ježíšovo božství, jeho spojení s církví a křesťanskou naději.

Představujeme některé pasáže z jeho kázání.


Kristus je Bůh

V nanebevstoupení Páně je – podle Augustina – přesný plán: lidé, kteří přišli do styku s Kristem prostřednictvím jeho těla, se v tomto bodě nesmějí zastavit, ale mají pokračovat a objevit jeho božskost.

„Nechtěl, aby se apoštolové upínali na tělo nebo ho déle u sebe drželi kvůli tělesné náklonnosti. Když byl s nimi, považovali ho za svého učitele, za svou posilu a ochránce, za člověka právě takového, za jakého se pokládali sami … Bylo však nutné, aby se učedníci trochu povznesli, a začali na něj pohlížet duchovně a považovat ho za Slovo Boží, za Boha u Boha.“[2]

Byli upnuti k člověku v člověku, a nedokázali ho pokládat za Boha. Teprve tehdy by v něm mohli spatřit Boha, kdyby jim byl odebrán z jejich přítomnosti a z dosahu jejich očí, aby se po skončení důvěrného vztahu k jeho tělesnosti naučili rozpoznat božství i v nepřítomnosti jeho těla“.[3]

Podle Lukášova evangelia se Kristus zdržel se svými učedníky čtyřicet dní. „Bylo pro ně dobré, že se mohli utvrdit ve víře tím, že se s ním setkávali po čtyřicet dní, ale ještě lepší bylo to, že zmizel z jejich pohledu; ten, který s nimi na zemi žil jako bratr, z nebe by jim dokázal pomoci jako Pán“.[4] „Navenek se od vás vzdaluji, – jak by řekl Pán – uvnitř vás však naplňuji svou přítomností“.[5] (...) A Augustin dodává: „Ujímá se našeho srdce díky svému božství, ... a přebývá uvnitř, abychom se vnitřně obrátili a byli oživeni”.[6]


Vzhůru srdce

Dalším hlediskem, které leží na srdci pastýře, je pomoci věřícímu prožít svátek Nanebevstoupení Páně jako událost, která se dotýká celého jeho života jak v jeho současnosti, tak i v budoucnosti.

„Prozatím stoupejme srdcem společně s ním, a buďme si jisti, že ho budeme následovat i s tělem. Není bezdůvodné, že jsme před chvílí slyšeli „srdce vzhůru!“; a apoštol nás nabádá: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. (Kol 3, 1-2). Povstaňte ze země; tělo ještě nemůže, ale ať létá duše. Na zemi není místo, kde by si srdce mohlo zachovat svou čistotu. A zůstane-li připoutáno k zemi, zkazí se“.[7]

V tomto okamžiku Augustin, bystře jako vždy, ukazuje prstem na lakomce: člověk, který hromadí pozemské majetky, ať už čestně nebo nečestně, „hromadí jen hodně bláta,“ [8] a tak ztrácí své srdce.

„Svou myslí věř slovu Božímu. Když je ti řečeno: Vzhůru srdce, toto musíš pochopit a udělat. Mysli na Krista, který sedí po pravici Otce; mysli, že přijde soudit živé i mrtvé. Mysli s vírou, která je v hloubce srdce. Podívej se na toho, který zemřel za tebe: pozoruj ho, jak slavně vstupuje do nebe, a miluj ho jako trpícího; hleď na něho, jak slavně vstupuje do nebe, a lpi na tom, který umírá“.[9]


Velký příslib

Pro Augustina není Kristovo nanebevstoupení k Otci jen výzvou věřit v jeho božství, ale také událostí zářivé naděje pro Církev. V Kristu-hlavě celé tělo vystoupilo do nebe.

„Jeho vzestup je příslib pro tebe“.[10] Když Kristus vstupuje do nebe, nejsme od něj odděleni. „Ten, který sestoupil z nebe, neodmítne nám nebe! (…). Mysleme teď tady na zemi, že jsme již započteni v nebi“.[11]

„Máš závdavek velkého slibu, který ti Kristus dal: to, co dnes udělal – totiž jeho nanebevstoupení – je pro tebe zaslíbení. Máme doufat, že vstaneme z mrtvých a vstoupíme do Božího království, a zůstaneme navždy s Bohem, budeme žít věčně, v radosti bez jakéhokoli smutku, zůstaneme tam bez pocitu jakékoli nudy“.[12]

Svátek se stává příležitostí k pobídce křesťanů, aby zůstali ve spojení s Kristem: „Určitým způsobem na nás Kristus volá: Buďte mými údy, chcete-li vystoupit do nebe“.[13]

"Je to opravdu úžasná věc, která nám byla slíbena (...), ale Bůh to slíbil. Abys uvěřil – řekl v podstatě –, že ke mně vystoupíš, nejprve já sestoupím k tobě; a abys uvěřil, že ze mě budeš žít, nejprve já zemřu za tebe“.[14]


Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno 2021
 
[1] Sermones (Kázání) 264, 1.
[2] Sermones (Kázání) 264, 2.
[3] Sermones (Kázání) 264, 4.
[4] Sermones (Kázání) 264, 2.
[5] Sermones (Kázání) 264, 4.
[6] Sermones (Kázání) 264, 4.
[7] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[8] Sermones (Kázání) 265C, 1.
[9] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[10] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[11] Sermones (Kázání) 263/A, 2.
[12] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[13] Sermones (Kázání) 263/A, 2.
[14] Sermones (Kázání) 265C, 2.