Sakristie jsou nedílnou součástí kostelů již staletí. Tyto běžně nepřístupné prostory slouží hlavně k uchovávání bohoslužebných rouch kněží i ministrantů a předmětů užívaných při bohoslužbě. Mimo to slouží sakristie kněžím a ministrantům jako prostor pro přípravu a převléknutí se na obřady.

Cisterciačky měly u svého klášterního kostela sakristii u jeho severní boční lodě, vedle Kapitulní síně.

Augustiniáni při svém původním kostele u sv.  Tomáše měli dvě sakristie, kněžskou a opatskou. Po přestěhování na Staré Brno si podobné sakristie zařídili i ve starobrněnském kostele. Roku 1790 nechal Jan Amon zazdít arkády mezi hlavní a jižní boční lodí a tím vznikly dvě nové sakristie a depozitář. Sakristie vybavili augustiniáni přivezeným nábytkem, pocházejícím z vlast­ní dílny, vedené ve čtyřicátých až šedesátých letech 18. století Bernardem Stettnerem. Jedná se o soubor nábytku, který zvláště v opatské sakristii je bohatě zdobený figurálními a ornamentálními intarziemi, kredenční skříně jsou vyzdobeny plastickými andílky a kartušemi, které vyplňují malované výjevy Stětí sv. Kateřiny a Upálení sv. Tekly. Zajímavostí je oltářík s klekátkem a kopií obrazu P. Marie Svatotomské, který ukrývá vstup do depozitáře – po odsunutí klekátka a otevření středové části je možno dveřmi ze železných plátů vejít do takto skrytého depozitáře.

Nábytek kněžské sakristie od Bernarda Stettnera

Nábytek opatské sakristie od Bernarda Stettnera

Oltářík s klekátkem, ukrývající vchod do depozitáře

Klášterní sklepy

Pod klášterní zahradou jsou zachovány staré klášterní sklepy. Tyto vznikly již při klášteře cisterciaček, sloužily dlouhá staletí k uskladnění potravin a především vína, a to jak cisterciačkám, tak po roce 1783 i augustiniánům. V té úplně nejstarší části sklepení, vybudované snad již ve 14. století, je ještě původní valounová podlaha.

Původní cisterciácké sklepy ze 14. století

Část sklepních prostor byla v době mezi válkami pronajata, sloužila pro vedle stojící "Jurišičovu vinárnu". Během 2. světové války z nařízení policejního ředitele byl ve sklepech zřízen protiletecký kryt.

Plán na přestavbu sklepení na protiletecké kryty z roku 1943

Po roce 1950, kdy byl klášter zrušen, byly ve sklepeních sklady a původní venkovní vinárna byla přejmenována na "Vinárna za klášterem". V roce 1965 Jednota LSD Břeclav zde zahájila v původních sklepeních provoz vinárny "U královny Elišky". Vinárna se postupně rozšiřovala, po revoluci je privatizována.

Vinárna U královny Elišky

Hroby a hrobky v kostele

Pohřbívání v blízkosti kostela či lépe přímo v kostele byl lá­kadlem pro smrtelníky již od nejstarších křesťanských dob. Každý chtěl být pod ochranou svatých, a tudíž se snažil spočinout v jejich blízkosti i po smrti. Na našem území se hřbitovy začaly přesouvat ke kostelním stavbám krátce poté, co se kostelní stavby začaly budovat, tedy již v 9. století. V kostelních hrobech a kryptách byli pohřbíváni v prvé řadě osoby duchovní, včetně příslušníků mužských i ženských cír­kevních řádů, dále panovníci, příslušníci šlechtických rodů a vysocí hodnostáři, také zakladatelé kostelů, klášterů a jejich fundátoři. Kostely byly často zakládány právě proto, aby sloužily coby místo posledního odpočinku pro významné rody. Pohřbívání v kostelích na našem území bylo definitivně zakázáno v roce 1784 v rámci reforem císaře Josefa II. Kromě zákazu pohřbívání v interiéru kostelů bylo nařízeno také rušení hřbitovů uvnitř měst. Nové hřbitovy musely být zakládány v dostatečné vzdálenosti vně městských hradeb.

Výzkum hrobů u původního farního a špitálního kostela

Jak dokazují hroby, které byly nalezeny při archeologickém průzkumu z let 1976–1984 ve starobrněnském klášteře v okolí bývalé rotundy, románského kostela P. Marie a gotického špitálního kostela sv. Anny, tak se i v tomto prostoru pohřbívalo, a to jak u původního farního kostela P. Marie od 11. století do počátku 14. století, tak zde byli pohřbíváni i zemřelí z klášterního špitálu v 14. – 18. století. Dle hrobových nálezů – esovitých záušnic, prstenů, sekyry, nože, mincí i zbytků růženců, medailonů a knižních spon lze hroby datovat právě od 11. do počátku 18. století.  

Nálezy z hrobů u původního farního a špitálního kostela

Na rozdíl od původního farního kostela klášterní chrám cisterciaček neměl právo pohřbívat, postrádal proto svůj hřbitov, obyvatelé Starého Brna byli pohřbívání u farního kostela sv. Václava na ulici Vídeňská.

Zemřelé řeholnice, kněží, zakladatelka či fundátoři byli ale pohřbíváni pod podlahou chrámu, který se tak stal jedním velkým pohřebištěm se stovkami hrobů. Zakladatelka Alžběta Rejčka byla pohřbena na nejčestnějším místě – před hlavním oltářem, v cihlami vyzděné šachtě. V podobném hrobě byl uložen i Jindřich z Lipé a jeho rodina, rovněž několik významných měšťanů a podporovatelů kláštera bylo pohřbeno ve vyzděném hrobě. Jen několik kamenných náhrobků, označujících tyto hroby, se však dochovalo. Mnohé z nich byly při drancování kláštera zničeny, hroby byly vykradeny. Většina řeholnic či zde působících kněží však byla pohřbena přímo do půdy pod dlažbou, jejich hrob byl označen jen kamennou deskou či jednoduchou keramickou dlaždicí. Větší část těchto dlaždic je doposud pod stávající mramorovou dlažbou, menší část byla odstraněna a je k vidění v Křížové chodbě Rajského dvora.

Keramické dlaždice z hrobů řeholnic

Velké náhrobní kameny, které se v kostele nacházely, byly v době stavovského povstání uloupeny a byly použity jako stavební materiál. Když roku 1885 v sousedním pivovaru (kdysi klášterním majetku) bourali masivní pilíře sladovny, objevily se mezi stavebním kamením také zdobené kamenné desky. Některé menší byly celé, jiné, velké náhrobní desky, byly rozřezané napůl, s otlučenými rohy, neboť byly přizpůsobeny tvaru pilířů. Bylo mezi nimi mnoho náhrobních desek z konce 14. století, ale také z konce století 16., z čehož lze soudit, že byly roku 1619 odstraněny z kostela a přeneseny do pivovaru, který byl tehdy v rukou nekatolické vrchnosti. Tyto kameny byly opatřeny obvodovými nápisy a erby, legendy byly v němčině, latině i češtině. Dva kameny byly obzvláště pozoruhodné. Jeden zobrazoval uvnitř majuskulního obvodového nápisu muže oděného v tappertu, s hlavou ozdobenou věncem, držícího v ruce knihu ve tvaru srdce. Na druhém byla v ušlechtilém provedení vyobrazena sedící postava řeholnice pod gotickým baldachýnem. Z erbovních motivů byl např. jeden se dvěma zkříženými ostrvemi (znak pánů z Lipé). Zásah za účelem záchrany těchto památek ze strany konzervátora M. Trappa zůstal bez úspěchu; kameny byly znovu použity jako stavební materiál. (Adolf Raab - Der Kreuzgang von Maria Saal in Brünn, DABB inv. č. 169 sg. 208, Brünner Zeitung - 2.srpna 1884)

Jak je již na jiném místě uvedeno, když dne 18. října 1335 zem­řela v Hradci Králové zakladatelka kláštera Alžběta Rejčka, byla převezena do Brna a pochována v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně na nejčestnějším místě před hlavním oltářem. Protože dle svého přání byla pohřbena jen v prostém řeholním šatu, její hrob unikl drancování. Když byla r. 1762 královnina hrobka při rekonstrukci kostela otevřena, bylo nalezeno její tělo v dřevěné rakvi. Poslední cisterciácká abatyše Antonie von Ulrici pietně vyzvedla kosti královny ze ztrouchnivělé rakve, nechala je znovu pohřbít v měděném sarkofágu a dala nad jejím hrobem zhotovit od sochaře Ondřeje Schweigla náhrobek. Tento však byl kvůli nedostatku místa později odstraněn. Naposledy byl její hrob otevřen roku 1903 při rekonstrukci podlahy kostela, kterou prováděli již augustiniáni. „Za světla lucerny s hořící svíčkou bylo odklopeno víko rakve a odhalila se krásně tvarovaná lebka obklopená věncem z hedvábných květů napředených na stříbrném drátu; mezi květy byly lilie z velmi jemných bílých perel,“ je uvedeno v archivních listinách. Po uzavření hrobu a položení nové mramorové podlahy byl její hrob označen dlaždicí s písmenem E.

Hrob Alžběty Rejčky před hlavním oltářem baziliky

Co se týká hrobu Jindřicha z Lipé, jeho ostatky byly po jeho smrti v roce 1329 uloženy do hrobky v jižní lodi kostela Nanebevzetí P. Marie na Starém Brně. Jako jeden z nejmocnějších šlechticů království byl pohřben pravděpodobně s bohatou výbavou. Žel, v průběhu staletí byly právě takové hroby několikrát vydrancovány vojsky.

V rámci záchranného výzkumu, prováděného v roce 1966 Archeologickým ústavem ČSAV, pobočka v Brně, při příležitosti zavádění parovodního topení pod povrch dlažby kostela, byla v přední části jižní kostelní lodi zjištěna a otevřena hrobka, která byla považovaná právě za hrobku Jindřicha z Lipé. Ze středověkých cihel byl pečlivě vybudovaný prostor o rozměru 230 x 75 a hloubce 130 cm. Hrobka byla vyplněna druhotným zásypem hlíny s kusy cihel, malty a kamenů. V horní části výplně hrobky byly nalezeny rozptýlené lidské kosti mladšího jedince. Ve vzdálenosti 25 až 30 cm nade dnem se rýsoval obrys dřevěných zbytků rakve, ze které se našly ještě železné hřeby se zbytky dřeva, dále pozůstatky plechového pásového okutí rakve a tři záchytné železné krutý s přikovaným výběžkem pro zapuštění do dřeva. V prostoru uvnitř rakve ležely pozůstatky lidských kostí dospělé osoby, kusy lebky, některá žebra, obratle, zlomky pánevních kosti a dolní části nohou. Mezi kostmi, které byly nalezeny v této hrobce a byly dodány k antropologickému posouzení, bylo možno rozeznat pozůstatky nejméně tří dospělých osob, a kromě toho několik kostí zvířecích.

Nález hrobu Jindřicha z Lipé v roce 1966

Podle klášterních záznamů byl v jižní lodi pochován pan Jindřich z Lipé. Jelikož v celé lodi nebyla výzkumem zjištěna jiná hrobka, bylo možno výše popisovanou hrobku se zbytky rakve a kostry považovat za poslední místo odpočinku a za tělesné pozůstatky pana Jindřicha z Lipé. Ten si, dle jeho závěti, vybral kostel při klášteře „Aula Mariae“, zvaného Klášter králové na Starém Brně, jako místo pro svůj pohřeb i hrob pro sebe i své potomky a odkázal klášteru majetek pro sloužení pravidelných zádušních mší. (závěť Jindřicha z Lipé ze dne 8. 3. 2025 - DCM VI - CCLXXV). Tam byl také kdysi nejvyšší maršálek a podkomoří země české, jakož i hejtman na Moravě, po své smrti 26. srpna 1329 pochován.

(Záchranný výzkum ve starobrněnském kostele a nález hrobky pana Jindřicha z Lipé – Boris Novotný, Archeologický ústav ČSAV, přehled výzkumů 1966)

Chrám se stal rodovým pohřebištěm Pánů z Lipé V rodinné hrobce byl v chrámu následně pohřben i jeho syn Jindřich mladší z Lipé, jeho dcera Kateřina, která zde byla abatyší, pravděpodobně zde byl pohřben i další jeho syn Bertold. Zda zde byla pochována i jeho manželka Scholastika, není jisté. (Severinovi – Královna Alžběta a klášter cisterciaček na Starém Brně).

Nalezené kosterní ostatky byly zkoumány pracovníky Archeologického ústavu, když byly do kostela po několika letech vráceny, byla však již podlaha zadlážděna. 20 let tak ležely kosti v neoznačené krabici v depozitáři kostela, až byly v roce 1991 opatem Tomášem Martincem pietně pohřbeny v dřevěné truhličce k pilíři, nedaleko původního hrobu Jindřicha z Lipé. V roce 2024 byly ostatky znovu pracovníky Muzea města Brna vyzvednuty, ostatky byly předány k novému antropologickému výzkumu, který prokázal, že se s největší pravděpodobností jedná skutečně o ostatky Jindřicha z Lipé a několika dalších osob.

Vyzvednutí provizorně uložených ostatků Jindřicha z Lipé v roce 2024

5. 11. 2025 byly tyto ostatky dovezeny do baziliky, po zádušní mši byly v nové nerezové rakvi uloženy k věčnému spánku do původní hrobky v jižní lodi baziliky. Ta byla zadlážděna a místo hrobu bylo označeno dlaždicí s iniciálami JL.

Uložení ostatků Jindřicha z Lipé do jeho hrobky v roce 2025

Hrob Jindřicha z Lipé v boční lodi baziliky

Dle dochovaných historických pramenů byly klášteru často darovány od bohatých šlechticů majetky, kdy dar byl podmíněn právě pohřbením v tomto kostele. Tak učinila např. roku 1326 Perchta ze Švábenic, Žofka z Bukoviny a její manžel Zbyněk v roce 1342 či rod Holubů z Komořan v roce 1347. (Severinovi – Královna Alžběta a klášter cisterciaček na Starém Brně).

V další fázi záchranného výzkumu, prováděného v roce 1966, byly při snímání prkenné podlahy v sakristii (která až do roku 1790 sloužila jako jižní boční loď kostela) odkryty dvě náhrobní desky. Mramorový náhrobní kámen o rozměrech 130 x 80 cm nese německý nápis, který zní v překladu: Zde leží pochována ctihodná panna Kordula Wagnerová z Jihlavy, která v 10. letech svého věku vstoupila do řádu a pak jako převorka tohoto slavného domu Božího svůj život a stáří do 117 let křesťansky a zbožně trávila a v pondělí po sv. Matouši blaženě v Pánu zesnula. Jí a všem nám nechť je dopřáno radostného vzkříšení. Amen. Roku 1569.

Druhý náhrobní kámen o rozměrech 172 x 88 cm, rozlomený na tři části, je zhotoven z pískovce. Je na něm vytesána postava muže v dlouhém rouše s širokými rukávy a čepcem. Na pásce, zavěšené přes pravé rameno, mu u levého boku visí mečík. V pravém horním rohu obrazu je vytesán erb s loďkou a veslem. V pásu kolem okraje náhrobního kamene probíhá latinský nápis v gotické minuskuli. Překlad textu zní: Léta Páně 1458 zemřel Petr rybář o vigilii sv. Prokopa. Modlete se za něho +. Náhrobní deska patřila významnému starobrněnskému obchodníku s rybami.

Náhrobní kameny, nalezené pod podlahou sakristie - 1966

Kromě náhrobních kamenů byly pod dřevěnou podlahou sakristie nalezeny zbytky lidských koster a mužská lebka. V zadní části sakristie byly objeveny dvě nevelké krypty s cihlovým klenutím. V jedné z nich byly zbytky ztrouchnivělé dřevěné rakve a lidské kosti. Druhá byla částečně zavalena sutí a ve směru k jihu pokračoval průchod do neznámého prostoru.

V rámci záchranného archeologického průzkumu v roce 1966 byla rovněž pod kůrem v zadní části hlavní lodi kostela vykopána sonda o rozměru 2 x 5 m. Pod novodobou mramorovou dlažbou se nalézaly jednoduché hliněné vypalované dlaždice o rozměrech 12 x 12 cm. V jámě byly v hloubce 1 – 1,5 metrů nalezeno celkem 6 hrobů, některé se zbytky rakví či podušek, růžencem, křížkem, korálky, nelezena byly i kovová destička o rozměrech 13 x 11 cm s latinským nápisem, ze kterého vyplývá, že pochovaný byl kněz, který zemřel roku 1770.

Z uvedeného průzkumu vyplývá, že se v zadní části hlavní lodi pochovávalo až do 18. století, množství pohřbených v tomto prostoru lze odhadnout na počet okolo sta osob.

(Záchranný výzkum ve starobrněnském kostele a nález hrobky pana Jindřicha z Lipé – Boris Novotný, Archeologický ústav ČSAV, přehled výzkumů 1966)

V roce 2024 byl v bazilice Panny Marie na Starém Brně proveden pracovníky Muzea města Brna ve spolupráci s odborníky z Masarykovy univerzity průzkum hrobky, objevené při geofyzikálním průzkumu chrámu v roce 2023 v severní lodi. Po vyvrtání otvoru do hrobky byl vnitřní prostor nasnímán průmyslovou kamerou. Dle závěrečné zprávy bylo konstatováno, že „krypta byla na stejné ose jako hrob Jindřicha z Lipé a spolu s hrobkou Elišky Rejčky tvoří linii nejvýznamnějších pohřebních míst před hlavním oltářem chrámu, musel zde být proto pohřben ve své době opravdu významný jedinec“. Dále na základě získaných informací bylo zjištěno, že v hrobce jsou uloženy ostatky nejméně jednoho kompletního jedince, tělo bylo do krypty uloženo v dřevěné rakvi, která se sice rozpadla, ale jednotlivé části rakve jsou dochovány, hrobka pochází z období baroka. Totožnost pohřbené osobnosti je v současné době neznámá.

Vrtání otvoru v dlažbě při průzkumu neznámé hrobky – 2024

Záběry z vnitřku neznámé hrobky - 2024

Klášterní areál je vymezen dvěma ohradními zdmi. Severní cihlová zeď (rekonstruovaná, zčásti ještě pozdně středověká, zčásti barokní) vymezuje klášterní obvod proti kopci. Novější jižní zeď ze druhé poloviny 19. století naopak ohrazuje klášter proti dnešnímu Mendlovu náměstí. Směrem k ulici Pekařské je dnes areál otevřený. Původně byl i zde vymezen zdí a později hospodářskými a správními budovami; do jeho vnitřního náměstí se vstupovalo pozdně barokním portálem. Ústřední stavbou v celém areálu zůstává dodnes přirozeně bazilika Nanebevzetí Panny Marie.

Mariánský sloup

Na prostranství před bazilikou je možné mezi stromy spatřit Mariánský sloup. Byl sem umístěn v roce 1951 po přestavbě starobrněnského centra. Původně stával na prostranství na ulici Křížová na jižní straně nynějšího Mendlova náměstí.  Na sloupu byl nápis s chronogramem určující jako dobu vzniku rok 1680. Sloup byl tehdy postaven starobrněnskou obcí jako votivní dar za ochranu proti moru. Na hlavici sloupu jsou zřetelné čtyři nápisy v medailoncích: Salva infirmorum (spása nemocných), Auxilium Christianorum (pomoc křesťanů), Refugium Pecatorum (útočiště hříšníků), Consolatrix afflictorum (utěšitelka sklíčených). Sloup byl později renovován, a to vždy, když se v okolí objevila zákeřná nemoc: nejprve roku 1728 a později v letech 1798 a 1850. Poslední úpravu provedl roku 1879 sochař Josef Dressler. Jeho kresba pro renovaci je zachována v městském archivu.

Detail mariánského sloupu

Probošství

K chrámu přiléhají ze tří stran klášterní budovy. Na jižní straně je budova barokního cisterciáckého proboštství, kterou postavil před rokem 1737 brněnský architekt a zednický mistr Mořic Grimm. Po převzetí kláštera augustiniány bylo proboštství přeměněno na budovu fary a sídlo představených kláštera. V ose ústředního rizalitu je do průčelní niky vložena socha sv. Augustina.

Klášterní budovy, v popředí barokní budova probošství

Klášterní zahrada

Trojdílnou bránou v ohradní zdi vejdeme z Mendlova náměstí do parku, upraveného z původní zahrady v západní části klášterního areálu a dále se tudy dostaneme do zahrad v severní části na svahu kopce.

Na ploše parku se nachází novodobá rekonstrukce Mendelova skleníku z roku 2020. Stavba ze skla a oceli od architektů studia Chybík + Krištof zachovává půdorys i orientaci původního skleníku, stojí na základech stavby, kterou nechal roku 1854 postavit tehdejší opat Cyril František Napp a která sloužila Gregoru Johannu Mendelovi k jeho přírodovědným pozorováním a pokusům. Po poškození skleníku vichřicí v roce 1870 byl skleník sice opraven, ale po zrušení kláštera byl v roce 1961 zbourán.

Při vstupu do parku se objeví v přímém pohledu průčelí starého konventu, raně barokní stavby cisterciáckého kláštera, postavené roku 1663 po zničení původního kláštera Švédy. Připomíná to erb abatyše Zuzany Obigailové s letopočtem nad průjezdem.

Erb abatyše Zuzany Obigailové z roku 1663

Napravo od starého konventu je budova prelatury, kterou postavili augustiniáni po svém přestěhování do původně ženského kláštera. Podle projektu Jana Amona byl do roku 1805 vystavěn nový trakt s refektářem v přízemí a s knihovnou v patře. Význam knihovního křídla je vyznačen navenek architektonickými články. Směrem do zahrady jsou v patře pozdně barokní vysoká okna, na opačné straně je fasáda zdobena pilastry s dórským kládím a kasulovým oknem ve štítu pod hodinovou věží. Na tuto budovu navázalo v pravém úhlu další křídlo, spojující tuto část s bývalým proboštstvím.

Pomník G. J. Mendela, za ním starý konvent, vpravo budova prelatury

V zadní částí zahrady vedle starého konventu je umístěn pomník Gregora Johanna Mendela od vídeňského sochaře Theodora Charlemonta z roku 1910. Původně stával na Mendlově náměstí v parku před klášterem, při přestavbě Starého Brna v 60. letech 20. století však byl přemístěn na současné místo.

Pomník G. J. Mendela od Theodora Charlemonta

V parku stojí také památník s reliéfem Františka Matouše Klácela od pražské sochařky Milady Othové z roku 1977 a pomník německým spoluobčanům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce z Brna, vybudovaný krajanským spolkem brněnských Němců „Bruna“ roku 1995.

Pomník odsunutým brněnským Němcům

Směrem na sever a severovýchod se kolem kláštera rozkládá zahrada. Na vyvýšené části při ohradní zídce je vyznačeno místo původní oranžérie, vybudované v letech 1855–1856 za opata C. F. Nappa. Stala se zahradní pracovnou Gregora Mendela i oblíbeným místem jeho odpočinku a přijímání přátelských návštěv. Po zrušení kláštera od 50. let minulého století stavba postupně chátrala, v roce 1972 vyhořela, a nakonec byla stržena.

V blízkosti jsou připomenuty Mendelovy výzkumy meteorologické, a ještě dále na sever ve svahu zahrad je rekonstruovaný Mendelův včelín s malou pracovnou z roku 1871.

Mendelův včelín

Vstup na prohlídku klášterních budov je možný vchodem do dnešního Mendelova muzea Masarykovy univerzity.

Mendelovo muzeum

Moderním vchodem, upraveným v 60. letech, se z předzahrádky dostaneme do Mendelova muzea, které se nachází v přízemí prelatury, bývalých prostorách kuchyně a dalších místností spojovacího křídla. V expozici o G. J. Mendelovi jsou k vidění originální předměty, které patřily „otci genetiky“, jeho vysvědčení ze studií, knihy nebo pomůcky k výuce. Nachází se zde i rukopis Mendelovy stěžejní práce Versuche über Pflanzenhybriden (Pokusy s rostlinnými hybridy).

Mendelovo muzeum – osobní věci G. J. Mendela

Refektář

V sousedství muzea je vchod do refektáře. Je zaklenut valenou klenbou s výsečemi, nově byl upraven na počátku 20. století. Jeho klenba spolu s čelní stěnou a kamny je pokryta pozoruhodnou secesní výzdobou, kterou vytvořili roku 1910 pražští Myslbekovi žáci, sochaři a štukatéři Karel Novák (1871—1955) a Josef Václav Pekárek (1873—1930).

Secesní výzdoba čelní stěny refektáře

Knihovna

Podobně jako v původním klášteře u sv. Tomáše je rovněž na Starém Brně v patře nad zimním refektářem umístěna knihovna o stejném půdorysu. Ta byla vybavena knihovními skříněmi přenesenými na toto místo z původního kláštera. Na jejich vytvoření se ve čtyřicátých letech 18. století podílel původem dolnorakouský řezbář Bernard (rodným jménem Leopold) Stettner, jenž v roce 1737 vstoupil do brněnského augustiniánského kláštera jako laický bratr. Pracoval na nich společně se sochařem Josefem Leonardem Weberem a pozlacovačem Tomášem Svobodou.

Otevřené police na skříňových podnožích přerušují pouze okna a vstupní portál. Plochy skříní pokrývá bohatá ornamentální intarzie a plastické rozety s listovými úponky. Dveře a koutové niky obestupují sloupy. Výzdobu knihovny tvoří čtrnáct vyřezávaných kartuší s reliéfy se čtyřmi evangelisty (sv. Jan, sv. Lukáš, sv. Marek, sv. Matouš), čtyřmi církevními otci (sv. Řehoř, sv. Jeroným, sv. Ambrož, sv. Augustin) a personifikacemi věd a umění (Rétorika, Hudba, Malířství a Sochařství, Dramatická umění a Astronomie, Civilní architektura, Vojenské stavitelství). Reliéfy doplňují v rozích sálu dřevořezby mužských představitelů čtyř světových říší z Danielova proroctví (Nabuchodonosor/ Babylón; Dareios/Persie; Alexandr Veliký/Řecko; Augustus/Řím), reprezentujících jednu ze stěžejních idejí a stavebních kamenů eschatologické vize západního císařství. Nad nimi se nacházejí: na římse skříní v rozích sálu personifikace patrně Božské prozřetelnosti, Božské moudrosti, Doctriny/Vědy a Historie; na římse nad okny andílci se symboly kardinálních ctností (Mírnost, Moudrost, Spravedlnost, a Statečnost); a po stranách vstupních dveří personifikace starozákonní a novozákonní církve —postavy Mojžíše a římského papeže.

Klášterní knihovna od řezbáře Bernarda Stettnera

V knihovních skříních byla umístěna většina z rozsáhlé augustiniánské knihovny, která v polovině 18. století obsahovala okolo 4000 svazků včetně řady cenných rukopisů a tisků. Tato unikátní knihovna byla později rozšířena o další čtyři sály, přístupné za skrytým vchodem.

Augustiniáni měli v minulosti největší knižní fond v Brně; dnes je jen jeho menší díl uložen v hlavním knihovním sále. Fond byl budo­ván od vzniku kláštera, nejstarší jeho rukopis pochází dokonce z po­loviny 13. století. Přinesli jej spolu s dalšími knihami řádoví bratři z Itálie; některé folianty pak vznikaly přímo v klášteře. Knihovna se rozrůstala nákupy jednotlivých svazků i celých souborů. Mnohé se tam dostalo po zrušení jezuitského řádu roku 1773, něco málo i z dalších klášterů zrušených císařem Josefem II.

Knihovna představuje uzavřený celek asi o 27 000 svazcích. Jsou mezi nimi rukopisy, mnohé prvotisky (nejstarší tištěná díly z časového období mezi vynálezem knihtisku kolem roku 1450 a koncem 15. století - 234 ks svazků), staré tisky i vzácné edice ze 16. století (1400 svazků) i z pozdější doby, vybavené grafickými ilustracemi. Ně­které knihy mají původní vazby, jiné dostaly uniformní vzhled jed­notnými převazbami za éry opata Pertschera. Zastoupena jsou i ency­klopedická díla ze všech dob. Jen menší část knih je teologických. Převážně přírodo – a společenskovědní tematika zřetelně vyjadřuje intelektuální zaměření členů brněnské komunity zvláště v 19. stole­tí, kdy se mnozí řeholníci vynikajícím způsobem zapojili do literár­ního, osvětového, společenského, politického, národně obrozene­ckého a v neposlední řadě i do vědeckého života Moravy a v nejednom směru přesáhli daleko její hranice.

Klášterní knihovna, vstup je ozdoben erby opatů

Muzeum starobrněnského opatství

V budově kláštera je umístěno rovněž Muzeum starobrněnského opatství, které ukazuje bohatost sbírek augustiniánského řádu a starobrněnského kláštera. Tvoří jej galerie středověkého, raně novověkého, barokního i novějšího umění.

Při stěhování na Staré Brno si augustiniáni vzali s sebou i soubor barokních uměleckých děl, z nichž většina zdobí zdejší obrazárnu, která je umístěna v bývalém dormitáři cisterciaček.

V klenotnici s mimořádnou gotickou osmidílnou klenbou nalezneme velmi vzácné opatské insignie a klenoty, jsou zde též zachovány dvoje pozdně gotické dveře ze železných plátů. Bohatou sbírku liturgického nádobí a rouch si můžeme prohlédnout i v dalších prostorách muzea.

Klenotnice kláštera v Muzeu starobrněnského opatství

V galerii muzea můžeme vidět i monumentální obraz Jeruzalém z hory Olivetské o rozměrech 2×8 metrů. Na objednávku Msgr. Bartoše tento obraz pro zdejší Biblické muzeum namaloval malíř židovského původu a brněnský rodák Ludwig Blum

Obraz Jeruzalém z hory Olivetské od Ludwiga Bluma

V Muzeu starobrněnského opatství se nachází i místnost, která přibližuje každodenní život Gregora Johanna Mendela ve zdejším starobrněnském klášteře. Je zde nejen jeho původní nábytek, slavnostní roucho a insignie, ale také jeho osobní potřeby, skleničky, společenské hry, psací potřeby, tabatěrka a další zajímavosti.

Rajský dvůr

Rajský dvůr s ambity je nejstarší část kláštera, byl vybudován při založení kláštera cisterciaček královnou Alžbětou Rejčkou v roce 1323. Původně byla tzv. Křížová chodba po celém obvodu, z této se vstupovalo do kostela, Kapitulní síně či refektáře. Torzo původních budov je dobře patrno, neboť jejich kamenné obvodní zdi z červeného lomového kamene se zachovaly v západní části křížové chodby i s původními úzkými okny se široce rozevřenými špaletami.

Rajský dvůr – jeho barokní úprava i dochované gotické kamenné konzoly

Dnešní zaklenutí křížové chodby valenou klenbou s výsečemi je již z období pozdějších barokních přestaveb, pozůstatky původní gotické klenby můžete vidět na klenebních konzolách v zachovaných částech chodby. Každá konzola má jiný motiv – zvířecí či figurální.

Po vybudování nových klášterních budov cisterciaček v 17. století, a zvláště po příchodu augustiniánů r. 1783 byly některé části ubourány, z Rajského dvora se stal hospodářský dvůr se sklady, dílnami, stodolami, stájemi, bytem správce, v 19. století zde byla zřízena lisovna. Tento prostor byl upravován i koncem 19. století, kdy byl v sousedství chrámové lodi v patře vybudován sál. Ambity byly zazděny a použity jako sklady, garáže, prádelna či kanceláře. Část křížové chodby byla proměněna na kapli sv. Augustina.

Po zrušení kláštera v 2. polovině 20. století byl Rajský dvůr zastavěn garážemi a stal se skladištěm. Návratem Augustiniánů po roce 1990 prochází rajský dvůr velkou opravou se snahou navrátit prostoru alespoň částečně původní charakter. Přístavby byla zbourány, část Křížové chodby byla zrekonstruována a prostor nádvoří byl zatravněn. Původní studna byla nahrazena fontánou. Dnes tento prostor slouží k pořádání společenských akcí. 

Na stěnách chodby jsou umístěny v bazilice nalezené náhrobní dlaždice řeholnic a náhrobní kámen převorky Korduly Wagnerové s německy psaným textem: „Zde leží pochována ctihodná panna Kordula Wagnerová z Jihlavy, která v 10. letech svého věku vstoupila do řádu a pak jako převorka tohoto slavného domu Božího svůj život a stáří do 117 let křesťansky a zbožně trávila a v pondělí po sv. Matouši blažené v Pánu zesnula. Ji a všem nám nechť je dopřáno radostného vzkříšení. Amen, Roku 1569“. Je zde i náhrobek významného měšťana Patra Rybáře s textem: „Léta Páně 1405 zemřel Petr Rybář  (Petrus Piscator) o vigilii sv. Prokopa (24.března). Modlete se za něho“.

Náhrobek Petra Rybáře z roku 1405

Ve východní části chodby je dnes umístěn originál sousoší Panny Marie s Ježíškem od Ferdinanda Pfaundlera z Mariánského sloupu na nám. Svobody z let 1679–1683, v severní části chodby je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1718, která byla původně umístěna u vodního náhonu na ulici Pekařská.

Socha P. Marie s Ježíškem

Uprostřed východní části dvora je barokní průjezd s vraty, nad kterými je zvenku umístěn kamenný erb opata Cyrila Františka Nappa s letopočtem 1848. V průjezdu je vstup do Kapitulní síně.

Kapitulní síň

Kapitulní síň cisterciaček sloužila pro setkávání řeholní komunity. Původně byla sklenutá na střední pilíř, z důvodu devastace síně v průběhu století se dochovala jen dvojice gotických oken, část klenebních žeber a původní vstup do síně. Současné zastropení pochází z 30. let 20. století, kdy zde bylo umístěno Bartošovo biblické muzeum, dodatečně bylo upraveno počátkem 90. let. Nyní slouží Kapitulní síň k výstavám či koncertní činnosti.

Kapitulní síň cisterciaček

Gotický portál vstupu do Kapitulní síně

Za pozornost stojí i zasklení původních gotických oken z roku 1938, na kterých jsou vitráže s obrazy Alžběty Rejčky a latinským citátem ze Zbraslavské kroniky, týkajících se zakladatelky kláštera:

„Královně této, Bože, dej dary léku.

Učiň, aby očištěna od provinění byla blažena.

Učiň, aby se radovala a k svatým byla přidružena.

Pokoj budiž ji vždy a místo svatého odpočinku“.

Vitráže v oknech Kapitulní síně

Kromě návrhů architektury oltářů a větší části jejich sochařské výzdoby vznikl ve Schweiglově dílně rovněž dekorativní složka dalšího kostelního vybavení rokajové, akantové a květinové ornamenty na oltářích, vyřezávané rámy obrazů, baldachýn kazatelny, dekorativní hořící váza se lvími hlavami a zřejmě i nedochované rozměrné relikviáře, které se do roku 1783 nacházely společně se sochami světců mezi sloupy na hlavním oltáři.

K dalším nedochovaným Schweiglovým dílům patřila původně i sochařská výzdoba oltáře sv. Apolonie, zničeného po zásahu kostela bleskem v roce 1823 a především náhrobník zakladatelky kláštera Elišky Rejčky z šedého tišnovského mramoru v lodi před presbytářem. Ten byl augustiniány odstraněn pro získání většího liturgického prostoru a posléze prodán jako oltářní stůl do Lysic.

Kazatelna

K severnímu pilíři transeptu byla v šedesátých letech 18. století zhotovena Ondřejem Schweiglem plasticky řešená přízední kazatelna z barevného umělého mramoru. Je přístupná po schodišti obtáčejícím pilíř. Vstup na schodiště uzavírá kovaná mříž s kartuší a malovaným znakem abatyše Antonie von Ulrici (1741-1782). Na zábradlí kazatelny jsou umístěny zlacené vyřezávané dřevěné reliéfy s náměty Mojžíšova vyvedení Židů z egyptského zajetí (Mojžíš před faraónem, Přechod Rudého moře, Sbírání many, Mojžíš vyráží vodu ze skály, Uctívání zlatého telete), doplněné na zadní straně řečniště scénou Vztyčení bronzového hada a na stříšce kazatelny trojrozměrnou štukovou sochou samotného Mojžíše přijímajícího desky Desatera.

Kazatelna od O. Schweigla

Kovová branka se znakem abatyše Antonie von Ulrici

Litý mosazný sedmiramenný svícen

Celková šířka svícnu je 2 m, výška činí 3,3 m. Pochází z kostela sv. Tomáše, do baziliky byl převezen augustiniány v roce 1783. Údajně byl dárcem svícnu Karel IV., dle historiků však pochází až z 15. století. Mělo by jít o nejstarší ze zachovaných brněnských odlévaných uměleckých památek (kromě zvonů) a mimo fragment tzv. Milánského svícnu je jediným svého druhu v Česku. Původ svícnu možno hledat ve svícnu, který stál dle bible na oltáři v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě. Symbol sedmiramenného svícnu byl převzat již ranými křesťany a jeho ramena jsou chápána jako sedm darů Ducha svatého. Tento typ svícnu byl brzy také spojen se stromem Jesseho a Kristem, svícen tak odkazuje na Starý i Nový zákon. Sedmiramenné svícny se začaly v kostelích objevovat v době vlády Karla Velikého v 9. století, který právě sedmiramenný svícen umístil ve své královské kapli v Cáchách, kterou chtěl napodobit Šalamounův chrám, prototyp všech chrámů. Podobné svícny se objevují v kostelích až do konce 16. století, do současné doby jich zbylo v Evropě jen několik.

Sedmiramenný svícen u vchodu do baziliky

Zvonek u sakristie

Závěsnou konstrukci zvonku, umístěnou na zdi vedle vchodu do sakristie, vykoval roku 1886 Carl Kerl z Jihlavy podle pokynů architekta Prokopa. Její polychromii provedl brněnský pozlacovač a písmomalíř Anton Reidl.

Kovaná konstrukce zvonku u sakristie od Carla Kerla

Kropenky, křtitelnice

Dvě kropenky u vchodu dodal do chrámu roku 1892 brněnský sochař a majitel kamenické dílny Johann Tomola. Ten rovněž ve stejnou dobu dle návrhu Richarda Völkela zhotovil i křtitelnici z leštěné žuly a mramoru. Její zajímavostí je mechanismus otevírání krytu z měděného plechu systémem protizávaží a kladky.

Křtitelnice navržená R. Wölkelem

Okna v bazilice

U cisterciáckých kostelů byla vyžadována původně jednoduchost, později byla okna zdobená, malovaná, vznikaly vitráže – malé kousky skla spojované olověnými pásky. Při archeologickém výzkumu byly nalezeny skleněné okenní terčíky, spojované olovem. Během válek byla okna často rozbitá.

Vitrážová okna z konce 19. století:

V letech 1886 – 1894 byla objednána v rámci celkové rekonstrukce chrámu u firmy Neuhauser & Jele v Innsbrucku nová malovaná okna.

Nejhezčí z nich bylo velké portálové okno nad vchodem, které nechal klášter zhotovit v roce 1887 na počest 1500. výročí obrácení sv. Augustina. Okno zobrazovalo v čtyřech oddělených polích:

1 - Křest sv. Augustina sv. Ambrožem, biskupem milánským, chvála jeho matky, sv. Moniky, a dále sv. Augustina jako biskupa a učitele,

2 - Sv. Augustin a jeho žáky: sv. Norberta, Guilelma, Fulgencia, Alipia, Tomáše z Villanovy, Mikuláše z Tolentina a Jana Facunda. U jeho nohou je poražená hereze.

3 - Třetí část se vztahovala k založení a renovaci kostela. Královna Alžběta a markrabata Jošt a Jan zasvěcují P. Marii své nadace. Vlevo po boku královny Alžběty stojí cisterciačka, po boku markrabat dva augustiniánští opati s podobiznami opatů Nappa a Mendela. Uprostřed vidíme Neposkvrněnou Bohorodičku, které – na pravé straně okna – opat starobrněnský, objednatel tohoto okna, s několika řeholníky předává listinu o restaurování kláštera augustiniány. Hlavy postav nesou portréty opata Rambouska a tehdejšího faráře P. Poya.

4 - nejspodnější část obsahovala v souvislosti se zakladateli augustiniánského kláštera erb Lucemburků a Moravy, dále erb starého cisterciáckého opatství a erb augustiniánského kláštera.

Na spodní části okna byla páska s nápisem:

Aedem hanc s. a. D. 1323 ab Elisabetha Bohem. regina monialibus o. Cisterc, commissam temporum vero injuria multa perpessam fratres O. Erem. S. August. a. D. 1783 e coenobis ad. S. Thomam huc translati instaurandam curarunt a. 1885.

(„Tento chrám, který byl roku Páně 1323 královnou českou Alžbětou darován cisterciačkám, časem utrpěl mnohá poškození a bratři poustevníci svatého Augustina, kteří byli roku Páně 1783 přeloženi z kláštera u sv. Tomáše sem, se postarali o jeho obnovu roku 1885.“)

Kompozice tohoto monumentálního okna byla dílem Eugena Thurnera, mladého umělce dílny Neuhauser & Jele v Innsbrucku.

Okno nad hlavním vchodem 
vlevo původní fotografie z roku 1940, uprostřed částečná rekonstrukce původního okna dle dochované vitráže, vpravo současný stav - „Meditace o stvoření světa“

Do roku 1894 byly postupně dva postranní chóry a apsida za hlavním oltářem ozdobeny cyklem obrazů znázorňujících: Zvěstování Panny Marie, Navštívení Panny Marie, Narození Krista, Klanění Tří králů, Uvedení Ježíše do chrámu, Odpočinek na útěku, Dvanáctiletého Ježíše v chrámu, Nanebevzetí Panny Marie, Svatou rodinu v Nazaretu, Smrt svatého Josefa, Svatbu v Káně, Rozloučení Ježíše s Marií, Marii pod křížem a Krista, jenž se po zmrtvýchvstání zjevuje své matce.

Při bombardování během 2. světové války však byla tato okna z 90 % zničena, po válce byl kostel zasklen jen nouzově. Až v letech 1970-79 došlo k novému zasklení.

Velké okno nad vchodem „Meditace o stvoření světa“ - 1972 – 1973. Autoři Bohumil Eliáš a Ivo Rozsypal použili původní rozetu a části vitráže z 1887, které umístili po obvodu nové kompozice.

Boční okno napravo od vchodu - „Ukřižovaný“ – 1979. Autorem je Karel Rechlík, jedná se o jeho první realizaci v liturgickém prostoru.

„Ukřižovaný“ od Karla Rechlíka

 Okno v pravé boční lodi – kompozice z horizontálně vrstvených desek plochého skla – 1972, autorem je Bohumil Eliáš.

Kompozice z horizontálně vrstvených desek od Bohumila Eliáše

 Okna v zadní lodi – jediná dochovaná okna z původního zasklení na konci 19. století, jedná se o vitráže s jednoduchým kobercovým vzorem.

 Okna v presbytáři a malé příčné lodi jsou z roku 1975, stylizují starý způsob zasklení včetně nedokonale vyrobeného skla.

Vybavení presbytáře

Dřevěný obětní stůl s vitráží, sedadla a ambon, jsou dle návrhu Karla Rechlíka. Návrhy vznikly v roce 1994–1995, realizovány byly v roce 1996.

Křížová kaple

Křížová kaple vznikla pod obnovenou hudební kruchtou při novogotické přestavbě v letech 1900-1901 dle projektu architekta Richarda Jordana. Do tohoto prostoru bylo roku 1903 umístěno 14 zastavení křížové cesty, těchto 14 dřevořezeb z limbového dřeva znázorňuje výjevy z umučení Krista. Autorem tohoto díla z roku 1890 je Johann Grissemann z Imstu v Tyrolsku, původně byly tyto dřevořezby křížové cesty umístěny na bočních stěnách zadní části hlavní lodi, ale po dostavbě hudební kruchty získala své definitivní uplatnění v tomto komorním, liturgicky uzavřeném prostoru. Jako samostatná kaple se začal tento prostor užívat až po instalaci obětního stolu v 80. letech 20. století, od roku 2018 je zde nový obětní stůl i svatostánek, od roku 2020 i varhany.

Křížová kaple

Kaple Božího hrobu

Kaple Božího hrobu (též kaple Pražského Jezulátka) patří do posledních stavebních úprav cisterciaček před zrušením řádu Josefem II. koncem 18. století na severní straně kostela. Je dílem Františka Antonína Grimma. Vznikla na čtvercovém půdorysu v barokním slohu na místě starší obdélné kaple. Zastropena je kupolovou klenbou. Její oltář je sestaven z různých částí, pocházejících z 18. století: skříňový nástavec je z počátku 18. století, adorující andělé z 60. let 18. století. V oltářním stole je socha Ježíše, položená v hrobě, proto se kaple využívá od Velkého pátku až do Bílé soboty jako tzv. „Boží hrob“. Pražské Jezulátko na oltáři je od sochaře Josefa Proseckého z počátku 20. století. V kapli je umístěna také polychromovaná dřevěná socha sv. Aloise z roku 1891, autorem je Johann Winkler z Innsbrucku.

Velmi zajímavým barokním prvkem jsou dveře v levé nice za oltářem kopírující tvar oblé niky. Dveře vedou do prostor bývalé sakristie.

Nad kaplí byla na konci 19. století postavena oratoř s okny do kostela, venkovní vzhled přístavby byl ve stejnou dobu upraven Augustem Prokopem.

Kaple Božího hrobu

Kaple sv. Augustina

Kaple sv. Augustina vznikla částečným zazděním původní gotické křížové chodby ze 14. století dle návrhu Ing. Vladimíra Fischera, profesora Vysoké školy technické a byla vysvěcena 3. 12. 1936. Na oltáři je obraz sv. Augustina, kopie obrazu od Karla Škréty. V kapli jsou zachované kamenné konzoly původní gotické křížové chodby.

Na boční stěně je umístěn obraz od Josefa Rottera, znázorňující Pannu Marii v doprovodu zakladatelů a prvních opatů kláštera v Citeaux — sv. Roberta z Molesme, oblečeného v původním černém (benediktinském) řádovém oděvu, sv. Albericha, jenž zavedl používání cisterciáckého bílého oděvu, a sv. Štěpána Hardinga. Scéna představuje legendární zázračné předání bílého řádového oděvu s černým škapulířem Pannou Marií mnichům modlícím se v chóru během vigilií.

Kaple sv. Augustina

Již při vstupu do baziliky nás zaujme jižní štít a vstupní portál. Štít zdobí čtyři erby, vysekané z vápence. Nejvýše je nekorunovaná orlice, pravděpodobně znak knížete Přemysla II. Velkopolského, pod ním vlevo korunovaný dvouocasý lev Království českého, uprostřed korunovaná orlice Království polského a vpravo erb s třemi kráčejícími korunovanými leopardy. Ten pravděpodobně odkazuje na švédského krále Valdemara I, dědečka Alžběty, který měl rovněž ve svém erbu kráčející leopardy. Význam těchto erbů i iniciála jejího jména Elisabeth, převýšenou královskou korunou, umístěnou pod římsou průčelí chtějí říci: „Tento chrám postavila Alžběta, královna česká a polská, ze švédského a polského královského rodu“.

Štít s erby a iniciálou zakladatelky

Dle návrhu Augusta Prokopa došlo koncem 19. století k přestavbě vstupního průčelí kostela. Místo původní římsy byla vybudována balustráda s chrliči a vznikl novogotický vstupní portál se stylovými vraty. Kamenické práce podle kresby Augusta Prokopa provedla firma Johanna Tomoly, dubová vrata vyrobil starobrněnský truhlář a kostelní hospodář Johann B. Rudisch. Ozdobné kování včetně šestatřiceti reliéfních železných desek výplní vrat zhotovil podle návrhu vídeňského architekta Fridricha Schmidta zámečník Carl Kerl z Jihlavy. Ideový návrh celého portálu navrhl farář Ambrož Poye.

Vstupní portál a vrata baziliky

Prostor mezi pravoúhlou římsou bankálu a tympanonem vyplnily nápisové pásky. Vlevo je verš žalmu 93 čtvrté Knihy žalmů DOMUM TUAM DOMINE DECET SANCTITUDO - „domu Tvému, Pane, přísluší svatost“, vpravo je verš 19.46 evangelia sv. Lukáše DOMUS MEA DOMUS ORATIONIS EST - „můj dům je domem modlitby“.

Oba verše tvoří ideovou jednotu se symbolikou Stvoření a Vykoupení na deskách vrat a sochařskou výzdobou tympanonu, symbolizující Posvěcení. 

Stvoření je znázorněno na levém křídle vrat těmito deskami: A a Ω – počátek a konec, jako symbol pro Boha Otce jakožto Stvořitele, svět znázorněn sluncem, měsícem a hvězdy a čtyřmi živly, slon s nápisem TERRA představuje zemi, vodní nestvůra s nápisem AQUA vodu, pták s nápisem AER vzduch, a oheň chrlící drak s nápisem IGNIS oheň.

Pravé křídlo vrat představuje Vykoupení: deska se starým řeckým znamením XP pro naznačení jména Kristova, deska se slunečnicí znamená církev, je obrazem víry a modlitby, kterou se věřící obrací ke Kristu tak, jako se slunečnice otáčí za sluncem, další čtyři desky jsou zdobeny atributy evangelistů: sv. Matouše jako anděla v lidské podobě, jelikož své evangelium počíná rodokmenem Ježíše Krista, sv. Marka jako Iva, protože jeho evangelium počíná kázáním sv. Jana Křtitele na poušti, sv. Lukáš znázorněn býkem jako obětním zvířetem, jelikož jeho evangelium počíná obětí velekněze Zachariáše a sv. Jan je pak znázorněn orlem, jelikož u počátku svého evangelia se jako orel povznáší k Bohu.

Tyto symbolické figury se opakují každá na vratech třikrát, dle Poya je to odkaz na Nejsvětější Trojici.

Ikonografie portálu a vrat vrcholí Posvěcením, které představuje sousoší Korunování Panny Marie v tympanonu. Počínaje Bohem Otcem a stvořením světa podle Starého zákona, pokračujíc symbolikou Ježíše Krista a evangelistů z textů Nového zákona se dostáváme k dominantnímu sousoší Krista na trůnu, korunujícího Pannu Marii.

Zatímco doba vzniku kování vrat a reliéfů je uvedena na madlech vyraženými nápisy Carl Kerl Iglau 1888, rekonstrukce průčelí chrámu byla dokončena v roce 1889 umístěním sousoší Korunování Panny Marie do tympanonu portálu. Jedná se o polychromovanou dřevořezbu z borovice limby od akademického sochaře Aloise Winklera z Innsbrucku.

Pravděpodobně poslední akcí této rekonstrukce portálu bylo roku 1891 osazení dvou soch andělů brněnského sochaře Antona Dimy na nároží balustrády.

Výmalba

Původně byl kostel uvnitř bez omítky, z režného cihelného zdiva (malba byla nanášena přímo na cihly, což se ukázalo při rekonstrukci koncem 19. století, když byly odstraněny pozdější vrstvy vápenné omítky – DABB inv. č. 169 sg. 208 f.ú. Staré Brno). Po vydrancování a vypálení kostela byly stěny omítnuty a opakovaně bíleny vápnem, naposledy v roce 1874. Protože si farář Ambrož Poye při rekonstrukci kostela koncem 19. století přál barevné provedení výmalby, vypracoval architekt Richard Völkel návrh, dle kterého byl interiér v letech 1899 - 1902 vymalován bohatou ornamentální a figurální výzdobou.

Vlevo při vstupu do chrámu je umístěn latinský nápis se zprávou o rekonstrukci kostela na konci 19. století, která zní v českém znění:

„Pro slávu Spasitele a čest blahoslavené Marii Panně!

Obnova započata za opata Alselma Rambouska, který zemřel 25. ledna 1901, ukončena za vlády papeže Lea XIII., vladaře Rakousko-Uherska Františka Josefa I., diecésního biskupa brněnského Františka Saleského Bauera, za generálního převora augustiniánského řádu Thomase Rodrigueze, v konventu sv. Tomáše žijících Ern. Schwetz, Augustin Krátký, Karel Ondráček, Alois Slovák, Klement de Elpido Janetschek, František Saleský Bařina, Alphons de Orozeo Tkadlec, Cyril Seifert, Pavel Vlas, Tomáš Šilinger, Řehoř Jokl, Bernard Šústek, Antonín Burian, Jan Dvořáček a bratří Lukáše a Filipa. Namaloval Josef Kott“.

Nad vchodem je kopie votivního obrazu města Brna za pruského obležení roku 1742 podle originálního obrazu od Josefa Rottera, který je v klášterním muzeu. Tento obraz darovali brněnští měšťané Panně Marii Svatotomské (a tedy klášteru augustiniánů) na poděkování za ochranu Brna v době prusko-saského obležení. Latinský text po stranách fresky je v překladu tento:

„Kopie obrazu, který město Brno 7. dubna 1742 osvobozené z prusko-saského obklíčení prostřednictvím radních Brna jako znak vděčnosti na věčnou paměť věnuje blahoslavené Marii Panně osvoboditelce“. Originál obrazu od Josefa Rottera je v klášterním muzeu.

Kopie votivního obrazu nad vchodem do baziliky

Secesní výmalba klenby presbytáře

Ve slepých gotických oknech hlavní lodi i obou bočních příčných lodí jsou v kruhových medailoncích i na stěnách freskové obrazy světců a svatých přímluvců. Původně byly se zlatým popisem, žel, během doby část textů opadala.

Stropní klenba nad presbytářem

20 andělů oslavující Boha v nebi

Stropní klenba v křížení přední malé příčné lodi

4 evangelisté – sv. Matouš, sv. Marek, sv. Lukáš, sv. Jan

3 archandělé – Barachiel, Gabriel, Jehudiel

3 archandělé – Michael, Uriel, Rafael

Na pravé straně malé příčné lodi jsou augustiniánští světci a patroni:

P. Maria

sv. Augustin – mitra, berla, kniha

sv. Tomáš z Villanovy – pallium, biskupský kříž, žebrák,

sv. Jeroným (Hieronymus) – kříž, kniha

sv. Mikuláš Tolentinský – lilie, chleby, hvězda – symbol cností

sv. Jan z Fakunda (Sahagunský) – kalich s hostií

sv. Antoninus Martyr

sv. Monika

sv. Tecla – lev, lvice

sv. Maxima z Říma – mučednice, palmová ratolest

sv. Klára z Montefalka – srdce se stigmaty, lilie

sv. Rita z Cassie – stigma na čele

sv. Alphonsus (sv. Alfons de Orozco) – s křížem

sv. Antonín z Padovy – lílie, kniha, učitel církve

sv. Ambrož – pero, kniha, list – učitel církve

Na levé straně malé příčné lodi jsou postavy 14 svatých pomocníků:

sv. Dyonisius– useklá hlava, biskupská berla, mitra, pálium,

sv. Cyriacus – spoutaný démon, palma mučednictví,

sv. Acatius – setník římské armády, nabodáván na suchý akát,

sv. Eustachius – jelen s křížem mezi parohy,

sv. Jilji – opat – mitra, laň se šípem,

sv. Markéta antiochijská – koruna na hlavě, hůl s křížem, pokořený drak – ďábel,

sv. Kateřina Alexandrijská – kolo, meč, královská koruna,

sv. Barbora – kalich s hostií, koruna, palmová ratolest,

Sedmibolestná P. Maria

sv. Jiří – rytíř, praporec s křížem,

sv. Blažej – biskupská mitra a berla, dvě svíce k žehnání,

sv. Erasmus – střeva navinutá na hřídeli, biskupská mitra, berla,

sv. Pantaleon – sťat mečem, miska se lžící,

sv. Vít – kotel s ohněm,

sv. Kryštof – hůl, Ježíš na zádech

Fresky na stěnách v zadní části baziliky:

sv. Ludmila – s knížecí korunkou, šátkem kolem krku a palmou

sv. Alžběta Durinská – knížecí oděv a koruna, kytice růží

sv. Anežka – v řeholním rouchu, s korunou a lilií (blahoslavená 1874, svatořečená 1989)

sv. Cecílie – s varhanami

sv. Jan Sarkander – v kněžském rouchu, s křížkem - (blahořečen 1860, svatořečen 1995)

sv. Vojtěch – s mitrou a veslem

sv. Klement Maria Hofbauer – v kněžském rouchu, s knihou a křížkem

sv. Benedikt – řeholní plášť, číše

Fresky ve velké příčné lodi - naproti vchodu:

sv. Cyril a Metoděj a P. Maria – malý kůr

sv. Mikuláš Tolentinský – boční stěna u malého kůru, sloužící mši u oltáře

Vítězný oblouk v hlavní lodi u křížení s velkou příčnou lodí

Tři božské osoby s anděly

Alžběta Rejčka – pohled od kůru, zakladatelka, s kostelem v ruce

Sv. Ludmila na stěně baziliky

Ornamentální výzdobu chrámu provedenou pomocí šablon provedl dvorní dekorační malíř Josef Kott z Vídně.

Secesní výmalba časem vlivem vzdušné vlhkosti zpráškovatěla a byla silně znečištěna, od roku 1990 do roku 2002 byla proto výmalba postupně opravována.

Hlavní oltář

Nejviditelnějším barokním zásahem do gotického interiéru chrámu bylo v letech 1762—1765 pořízení jednotně pojatého vybavení kostela za poslední starobrněnské abatyše Antonie von Ulrici (1741—1782); k úplnému dokončení všech oltářů došlo roku 1769 díky přispění rodiny svobodného pána Jana Josefa von Lhuillier. Všemi návrhy a realizací architektury oltářů, jejich sochařské výzdoby a dalšího zařízení byla pověřena dílna významného brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Zakázku na hlavní oltář obdržela původně dílna jeho otce Antona Schweigela (1695-1761), po jeho smrti práce převzal jeho syn Ondřej.

Z šedého mramorového podstavce se zvedá zděná kulisa opatřená růžovým umělým mramorem. Sloupovou architekturu hlavního oltáře doplňují Schweiglovy rozměrné štukové sochy. U paty sloupů stojí sochy – vlevo sv. Benedikt s kalichem a sv. Alžběta Durinská s žezlem a košem, vpravo sv. Tekla se lvicí a křížkem v ruce a sv. Bernard z Clairvaux s nástroji Kristova umučení, sochy nad nikami – vlevo s monstrancí sv. Klára a vpravo sv. Luidgarda s křížem. V nástavci se nachází štukové sousoší Nejsvětější Trojice v oblacích s anděly, kteří se chystají korunovat Pannu Marii hvězdnými korunami. Velký oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie s dvanácti apoštoly namaloval před rokem 1763 brněnský malíř Josef Tadeáš Rotter dle předlohy Franze Antona Maulbertsche.

Presbytář baziliky se „stříbrným oltářem“ a obrazem Svatotomské Madony

Návrh a model hlavního oltáře, vyrobený pravděpodobně v dílně Antona Schweigela v roce 1760, je nyní ve Slezském zemském muzeu v Opavě, inv. č. U 1 B. Zajímavostí modelu je, že původně sloužil i jako domácí oltář, proto k němu byla dodatečně přidělaná i kopie obrazu Svatotomské madony. (E. W. Braun -  Příspěvek k umělecké tvorbě Andrease Schweigela, 1931, Marek Pučalík - Maulbert Pinxit – zakázky Franze Antona Maulbertsche na Moravě a v Čechách, 2024)

Detail modelu oltáře z dílny Antona Schweigla ve Slezském muzeu s dodatečně přidělaným obrazem Svatotomské Madony

Na mramorový podstavec hlavního oltáře, který pochází z doby cisterciaček, byl augustiniány v roce 1783 umístěn stříbrný oltář se milostným obrazem Madony od sv. Tomáše.

Stříbrný oltář

Stříbrný oltář z let 1735—1736 s mariánskou ikonou italsko-byzantského typu z 12. - 13. století je bezpochyby nejvýznamnější pamětihodností kostela Nanebevzetí Panny Marie. Z mariánské kaple u sv. Tomáše se přinesli augustiniáni na Staré Brno tento tzv. „stříbrný oltář“ v roce 1783. Jedná se o mimořádné kovolitecké a zlatnické dílo z tepaného měděného plechu, zčásti zlaceného, převážně však překrytého plátkovým stříbrem. Některé části jsou lité. „Stříbrný oltář" zhotovil augsburský zlatník Johann Georg Herkommer v letech 1735-1736 při příležitosti korunovace obrazu Svatotomské Madony. Rozměrné dílo v ceně 33 tisíc zlatých bylo objednáno převorem Ondřejem Zirklem (1722—1736) v jihoněmeckém Augsburgu v souvislosti s plánovanou korunovací uctívaného obrazu Svatotomášské madony v květnu 1736, která představovala jednu z největších a nejvýznamnějších slavností barokního Brna a Moravy. Architekturu oltáře navrhl Christian Friedrich Rudolph, figury vytvořil rovněž v Augsburku zřejmě zlatní­kův příbuzný Johann Jakob Herkommer podle modelů neznámého brněnského sochaře; snad jím byl Jan Jiří Schauberger. Bylo zhotoveno mimořádně honosné baldachýnové retabulum, jeho součástí jsou nejen figury andělů nesoucích zázračný obraz s relikviářem a svatostánek, ale rovněž Herkommerem zhotovený soubor stříbrných svícnů, monstrance, souprava mešního nádobí a slavnostní berla, opatřené shodně znaky a iniciálami objednatele Ondřeje Zirkla s letopočtem 1735. Bohatá architektonická a dekorativní složka oltáře je tvořena řadou symbolických motivů – květy a květinovými girlandami, korunkami, a zejména mušlemi, odkazujícími k etymologii jména Maria („hvězda mořská“). Dnešní vzhled oltáře se od původního, známého z dobových rytin, poněkud liší, neboť brněnský stříbrník František Richter, jak píše ve vyúčtování, Herkommerovo dílo při čištění roku 1776 doplnil „mno­hými novými ozdobami".

„Stříbrný oltář“ a obrazem Svatotomské Madony

Nad skříňovým tabernáklem je zasazen v baldachýnovém reta­bulu rám s obrazem Panny Marie Svatotomské.

Obraz Panny Marie Svatotomské

V katolické věrouce tvoří zvláštní skupinu tzv. milostné obrazy. Rozumí se tím obrazy, které požívají zvláštní úctu, obdiv a důvěru věřících. Na základě důvěry mariánských ctitelů, kterou vkládali do přímluvy Marie u svého syna, vyprosila Maria mimořádné zásahy do života jednotlivců, měst i zemí. Tak tomu je i s milostným obrazem Panny Marie Svatotomské.

Obraz Svatotomské Madony – Palladium města Brna

Obraz je typem nejslavnější a nejvíce rozšířené byzantské mariánské ikony z kláštera Hodegon na okraji Konstantinopole, proto je tento typ Madon nazýván „Hodegetrie“, což znamená „ta, která ukazuje cestu“. Obraz znázorňuje Bohorodičku, která drží Dítě Ježíše, ukazuje na Něho jako na zdroj spásy pro lidstvo. Dítě – Ježíš, představující vtělené Slovo, symbolizované svitkem v levé ruce – zvedá pravou ruku v požehnání.

A svatotomská ikona se skutečně stala průvodkyní nejen pro město Brno, ale i pro celou Moravu. Tak si vysloužila titul Gemma Moraviae, to je Drahokam či Perla Moravy. Stala se útočištěm mariánských ctitelů v nejrůznějších životních nesnázích a pro mimořádná vyslyšení začala být titulována také jako Thaumaturga = řecky – Divotvůrkyně.  P. Marii Svatotomské ovšem náleží ještě jeden titul: „Palladium města Brna“, což znamená „zaručující trvání města“. Vždyť pro její přímluvu za ochranu Brna při útoku švédské armády v roce 1645 se stala známá po celé Evropě.

Obraz pochází pravděpodobně z 12. - 13. století (Janetschek). Jedná se o nejstarší deskový obraz na našem území.

Nejstarší nám dochované vypsání původu posvátného obrazu pochází z roku 1493. Vzniklo asi v klášteře augustiniánů v Brně a bylo otisknuto ve slavnostním korunovačním díle „Gemma Moraviae" vydaném v roce 1736.

Tento tisk hovoří o tom, že obraz, který namaloval sám sv. Lukáš a byl uschován v jeruzalémském chrámu, nalezla císařovna sv. Helena (+330), matka císaře Konstantina, při své pouti do Svaté země společně s ostatky sv. Tří králů a Ježíšovým křížem a dovezla ho do Cařihradu. Odtud se dostal do Milána, kde byl uložen až do zničení města císařem Fridrichem I. Barbarossou r. 1162, kdy byl jako válečná kořist obraz spolu s ostatky sv. Tří králů odvezen do Kolína nad Rýnem. Od císaře ikonu za vojenskou pomoc dostal český král Vladislav II., který ji uložil v královské klenotnici baziliky sv. Víta v Praze.

Když se stal Karel IV. císařem, odevzdal r. 1350 svému mladšímu bratrovi Janovi Jindřichovi Lucemburskému markrabství moravské. Jan v Brně založil augustiniánský klášter a kostel Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše. U příležitosti jejich vysvěcení věnoval císař Karel IV. svému bratrovi roku 1356 „starý obraz Matky Boží". Jan Jindřich nechal pro obraz zbudovat zvláštní mariánskou kapli a úcta k obrazu se začala rychle šířit.

Tolik praví o jeho původu legenda. Někteří historikové se domnívají, že obraz je nejspíše kopií obrazu z římského kostela S. Maria del Popolo – kde papež Alexander IV. potvrdil založení augustiniánského řádu, jiní jeho původ předpokládají v Miláně, kde ho Karel IV. pravděpodobně získal na své korunovační cestě roku 1355.

Historicky doloženo je, že roku 1357 papež Inocenc VI. potvrdil odpustky za podmínky pouti k mariánskému obrazu v klášterní kapli, stejně jsou doloženy pozdější odpustky olomouckého biskupa Jana IX. ze Středy.

Přestože se Brno za husitských válek ubránilo, byl kostel a klášter, protože byl mimo hradby města, značně poškozen. Následné války a požár zkázu kostela a kláštera dovršily. Kostel byl jen provizorně opravován. V dalších letech upadalo uctívání milostné P. Marie tak, že skoro přišlo v zapomenutí. Přispělo k tomu i zřícení milostné kaple roku 1580.

Proto se s dalšími kroky k obnovení mariánského kultu u sv. Tomáše setkáváme až po roce 1620. Byl to hrabě František z Magnisů, který obnovil roku 1631 milostnou kapli. V roce 1639 založil převor Jiří Gladich bratrstvo P. Marie.

Z let 1626-1726 bylo zaznamenání 240 milostí, dosažených přímluvou Panny Marie Svatotomské – zázračná uzdravení všeho druhu, záchrana před ohněm a vodními živly, pády z výšky a ochrana před morem a válkou. Když v roce 1645 Švédové obléhali Brno, stala se Matka Boží útočištěm těžce zkoušeného obyvatelstva, a jak se vypravuje, právě v nejnebezpečnější chvíli se objevil nad městem tento obraz a bylo vidět, jak Panna Maria rozprostírá nad Brnem svůj ochranný plášť. To dodalo obráncům tolik síly, že odrazili nejsilnější švédský útok, po kterém nepřítel z města odtáhl.

V roce 1679 zasáhl Moravu a velkou část Evropy mor. V tomto všeobecném nebezpečí si věřící vzpomněli na Pannu Marii Svatotomskou. Královský tribunál a rada města vyzvaly všechen lid z Brna a širšího okolí, aby se zúčastnil slavného průvodu, který bude kolem města se zázračným obrazem uspořádán, a její pomoc si vyprosili. Ještě týž den začal mor ustupovat a brzy docela zanikl. V roce 1713 se mor opět vrátil a obyvatelé města požádali císaře Karla VI. O povolení dalších dvou průvodu. I tentokrát se Panna Maria slitovala a odvrátila morovou ránu.

Obraz byl uctívaný a obecně známý natolik, že převor Ondřej Zirckl požádal papežský stolec o udělení milosti korunování ikony Panny Marie s Ježíšem zlatými korunami s drahokamy. Podle papežských ustanovení byl předpokladem korunovace věhlas obrazu, který uctívali věřící jako zázračný, staří úcty a množství uctívatelů, kteří přicházeli do poutního místa pravidelně a z veliké dálky. Korunovace obrazu v květnu 1736 byla pro město obrovskou slávou. Po průvodech slavobránami byla ikona slavnostně usazena do nového stříbrného oltáře, který byl na objednávku převora zhotoven augsburským zlatníkem Johannem Georgem Herkommerem. Později byla zhotovena věrná kopie obrazu, která byla používána při dalších procesích, aby originál nedošel úhony. Originál obrazu i jeho kopie jsou dodnes vsazeny do stříbrného oltáře.

Jako za války třicetileté, tak i za válek pruských byla Panna Maria u sv. Tomáše v Brně útočištěm těžce zkoušeného města Brna. I později byla P. Maria u brněnských augustiniánů středem zbožnosti věřících. Když např. pro válečné zmatky nebylo možno v roce 1744 konati obvyklou každoroční pout do Mariazell, hlavního poutního místa celého monarchie, putovali věřící z celé Moravy k brněnským augustiniánům.

Úcta mariánská se rozrůstala utěšeně, až přišly protikatolické výnosy Josefa II. Byla zrušena bratrstva, bylo zakázáno konání poutí a byly rušeny kláštery. Augustiniánský klášter se sice podařilo zachránit před zrušením, ale jeho budova byla r. 1783 zabrána pro politické úřady. Císař Josef II. augustiniánům dovolil, aby si do zrušeného kláštera cisterciaček na Starém Brně, kam je přemístil, vzali posvátnou černou Madonu Svatotomskou i nádherný stříbrný oltář.

V roce 1946 byl obraz restaurován brněnskou malířkou Hedvikou Böhmovou a byla mu navrácena jeho původní podoba. Po odstranění všech ozdob byly objeveny nešetrné zásahy a přemalby vzniklé v průběhu staletí. Malba je provedena na desce 86×50 cm, je namalována olejovo-pryskyřičnou temperou na podložce z jedné topolové a dvou lipových desek. Nahoře a na bocích byl obraz dodatečně poněkud seříznut, dříve patrně jen malované monogramy horních rozích byly v neznámé době nahrazeny reliéfními řeckými písmeny ΜΡ ΘΥ, zkratky Méthér Theó – Matka Boží. Není vyloučeno, že k určitým úpravám obrazu došlo při jeho vsazování do nové skříňky roku 1736, kdy tam přibyly zlaté korunky s drahokamy. Od dob napoleonských válek jsou originály obou korunek uschovány a na obraze jsou jejich věrné kopie.

Původní vzhled před restaurováním (kopie obrazu ze zadní strany) - obraz po odstranění přemaleb – obraz po restaurování

Byl prozkoumán i relikviář ve tvaru kosočtvercové skříňky, který byl umístěn pod krkem madony jako šperk a spona Mariina šatu. Poněvadž byla domněnka, že jako relikvie byla uctívána kapka Kristovy krve, čemuž nasvědčovala kapkovitý tvar původního relikviáře, tak i umístění pod srdcem dítěte, bylo dovoleno relikviář otevřít. Jak hovoří restaurátorská zpráva, nachází se v něm dva kusy hedvábí, jeden nažloutlý a druhý světle červený. Pod těmito kousky ležel šestimilimetrový čtverhran ztvrdlého, velice jemného plátna nebo pergamenu s tmavou kapkovitou skvrnou. Obrubu tvořila jemná stříbrná spirálka, která držela pásek s latinským textem, potvrzujícím autentičnost relikvie, totiž kapku Kristovy krve pocházející z Mariiny roušky, skropené Kristovou krví. Po pietní úpravě byl relikviář opět uzavřen a přišroubován na obraz. Na relikviáři jsou vlevo a vpravo připevněny obroubené topasy, poslední to z 24 kusů, které tvořily kdysi svatozář madony. Získání relikvie je dáváno do souvislosti s pobytem Karla IV. před rokem 1354 v trevírském klášteře sv. Maximiana, kde obdržel třetinu Mariiny roušky skropené Kristovou krví. Tuto vzácnou relikvii Kristova utrpení údajně do Trevíru přinesla sv. Helena a darovala ji zdejšímu klášteru. Je možné, že tato legenda sehrála roli při uložení kousku roušky právě do tohoto obrazu Bohorodičky, neboť ikony byzantského typu nesloužily původně jako relikviáře. I když se relikvie při obraze připomíná v písemných pramenech až od roku 1403, je pravděpodobné, že mohla být pro obraz věnována již Karlem IV., aby tímto byla umocněna duchovní hodnota ikony.  Historici se domnívají, že relikviářová schránka mohla být přemístěna a uložena do spony na Mariině hrudi v době korunovace obrazu.

Detail relikviáře s kouskem roušky P. Marie

Jako po staletí, stále proudí k Panně Marii Svatotomské poutníci vyprošovat si její pomoc a ochranu. Každoroční oslavy vrcholí 15. srpna na slavnost Nanebevzetí Panny Marie.

Pohled do hlavní lodi baziliky

Boční oltáře

Oltář v malé příčné lodi vlevo: oltář Panny Marie – Matky dobré rady (malý obraz na oltáři je kopie obrazu z italského Genazzano a byl zde umístěn až po příchodu augustiniánů). Velký, ústřední obraz vytvořil malíř a člen jezuitského řádu Ignác Raab s vyobrazením 14 svatých pomocníků: sv. Achácia, sv. Barbory, sv. Blažeje, sv. Cyriaka, sv. Dionýsia, sv. Erasma, sv. Eustacha, sv. Jiljí, sv. Jiří, sv. Kateřiny Alexandrijské, sv. Kryštofa, sv. Markéty, sv. Pantaleona a sv. Víta. U paty sloupů jsou pak sochy českých, moravských a slezských patronů, vytvořené Ondřejem Schweiglem a jeho pomocníky: na vnější straně přízedního sloupového retabula jsou umístěné sochy sv. Cyrila a Metoděje, na vnitřní straně stojí na konzolách sochy sv. Jana Nepomuckého a bl. Jana Sarkandra, v nástavci uprostřed nalezneme postavu sv. Václava a na volutových křídlech postavy sv. Ludmily a sv. Hedviky.

Oltář v malé příčné lodi vpravo: oltář Panny Marie Potěšující. Na spodní části tohoto oltáře je kopie uctívané Boloňské madony (originál je v kostele sv. Jakuba Většího v Bologni), která byla studentem boloňské univerzity z roku 1726 věnována „arcibratrstvu koženého pásku sv. Moniky" v Brně. Arcibratrstvo (trinitáři řádu sv. Augustina) dalo obraz vsadit do oltáře sv. Moniky v kostele sv. Tomáše. V roce 1783 obraz augustiniáni přenesli na Staré Brno. Ozdoby v podobě svatozáří a lemu šatu Panny Marie jsou dílem brněnského stříbrníka Ferdinanda Wissingera. Velký ústřední obraz Všech svatých je od Ignáce Raaba – kromě řady obvyklých světců - sv. Jan Křtitel, sv. Jan Evangelista, sv. Petr, sv. Vavřinec, sv. Augustin aj. znázorňuje rovněž zástup řádových cisterciáckých světců a světic v čele se sv. Bernardem z Clairvaux, jenž přijímá od Ježíška v Mariině náruči kříž. Na římsách a konzolách oltáře se nacházejí Schweiglovy sochy andělů. Vně retabula jsou sochy archandělů Gabriela a Rafaela, na vnitřních konzolách dva další andělé – adoranti a v nástavci postava archanděla Michaela, doprovázená dvojicí andělských figur.

Střední oltář vlevo: oltář Neposkvrněného početí P. Marie – socha P. Marie Lurdské je dílem Johanna Grissemanna z Instu, pochází z roku 1887. Ústřední obraz sv. Benedikta je signovaný Felixem Antonem Schefflerem z roku 1746. Tento oltář O. Schweigl doplnil v šedesátých letech 18. století postavami sv. Šebestiana a sv. Floriána, ochránci před morem a ohněm.

Střední oltář vpravo: oltář Božského Srdce Páně. Socha Božského Srdce Páně od Johanna Grissemanna z Instu, z roku 1889. Ústřední obraz sv. Bernarda z Clairvaux, zakladatele cisterciácké řehole, s anděly a se symboly Kristova umučení, signovaný Felixem Antonem Schefflerem, je z roku 1746. Později oltář doplnil O. Schweigl dřevořezbami svatých Vendelína a Notburgy, oblíbenými ochránci pastýřů a zemědělců.

Oltář velké příčné lodi vlevo: oltář sv. Josefa - na oltáři socha sv. Josefa od Johanna Grissemanna z Instu z roku 1889. Od Josefa Tadeáše Rottera je velký oltářní obraz sv. Anny i menší obraz sv. Petra a Pavla v oltářním nástavci. Sochy církevních otců sv. Řehoře a sv. Jeronýma jsou zřejmě od mladšího bratra Ondřeje Schweigla — Tomáše Schweigla.

Oltář velké příčné lodi vpravo: od roku 2015 nový oltář sv. Rity – na oltáři je socha augustiniánské světice sv. Rity, jedná se o kopii z kostela sv. Kateřiny v Krakově, v oltářním nástavci obraz sester sv. Marie a sv. Marty od Josefa Tadeáše Rottera. U sloupů jsou sochy sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého, snad také od Tomáše Schweigla.

Oltář sv. Josefa (vlevo) a oltář sv. Rity (vpravo)

Oltář Panny Marie Bolestné – naproti vstupu do kostela. Sochař Ondřej Schweigl svá původní díla pro cisterciačky v kostele Nanebevzetí Panny Marie rozmnožil pro augustiniány o zcela nový oltář Bolestné Panny Marie. Ten se nachází v severní části transeptu pod kůrem z 2. poloviny 17. století. Roku 1784 byla upravena zadní stěna původního oltáře: je konkávně prohnula a má po stranách dvě kasulová okna nad portály. Oltář uprostřed tvoří přízední sloupové retabulum s polychromovanou dřevořezbou Piety z roku 1804 v nice a se štukovou oblačnou svatozáří s andílky a mariánským monogramem v nástavci. U paty sloupů po stranách oltáře jsou bílé štukové sochy sv. Jana Křtitele a jeho otce Zachariáše, které jsou rovněž Schweiglovým dílem. Z původní úpravy tohoto prostoru pocházejí patrně i kované, bohatě zdobené mříže datované 1737, druhotně zasazené ve dveřních otvo­rech na bocích oltáře. Pozoruhodná je zde rovněž jemná ornamentální zlacená výzdoba architektury ve stylu tehdy módního „gout grec“ s typickými motivy palmet, pletencovým ornamentem zv. guilloche či antikizujícími vázami.

Zajímavostí je i nápis nad oltářem „Altare privilegiatum perpetuum“, označující tento „věčně privilegovaný oltář“. Tato výsada znamenala, že každá mše za zemřelé sloužená u tohoto oltáře získala plnomocné odpustky pro duši v očistci. Papežské výsady v 18. století udělovaly toto privilegium pouze pro jeden oltář konkrétního kostela na určitou dobu, výjimečně i na věčné časy. V současné době se možnost sloužit zádušní mše vztahuje na všechny oltáře v kostele a funkce privilegovaného oltáře se už nepoužívá.

Oltář P. Marie Bolestné s Pietou od O. Schweigla

Neklidné 20. století klášteru příliš nepřálo. Ve společnosti se mnohé změnilo. Laicizace kulturního a vědeckého dění vedla ke ztrátě výjimeč­ného postavení kláštera. Mezi dvěma světovými válkami se až příliš často dostávaly do popředí i hospodářské starosti kláštera.

Areál kláštera na fotografii z roku 1907

Přesto došlo v roce 1926 k vysvěcení nového kostela sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci, kdy veškeré práce hradil augustiniánský klášter. Od roku 1930 zde je samostatná fara, obsazená augustiniány, farářem se stal augustinián P. Benedikt Švanda.

Památka na vysvěcení kostela sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci – 1. 10. 2026

V roce 1935 byl vysvěcen další kostel – kostel sv. Augustina v Masarykově čtvrti, v roce 1938 je zde zřízena fara, farářem se stal augustinián P. Karel Fanfrdla.

Vysvěcení kostela sv. Augustina v Masarykově čtvrti – 5. 5. 1935

V roce 1938 bylo v prostorách bývalé Kapitulní síně kláštera otevřeno Biblické muzeum, jedinou takto zaměřenou muzejní institucí v tehdejším Československu. Založil je Msgr. Antonín Bartoš za přispění Palestinského spolku. Byly zde vystaveny exponáty, které Antonín Bartoš na svých cestách získal, modely měst i chrámů, byla zde i umělecká díla jako například monumentální obraz Jeruzalém z hory Olivetské. Na objednávku Msgr. Bartoše tento obraz pro Biblické muzeum namaloval malíř židovského původu a brněnský rodák Ludwig Blum (nyní je obraz součástí klášterních sbírek).  Muzeum nemělo dlouhého trvání, už v roce 1939 bylo uzavřeno, po válce krátce otevřeno, zaniklo v roce 1951.

Biblické muzeum v Kapitulní síni kláštera, 1938

Represe starobrněnských augustiniánů během 2. světové války

V průběhu nacistické okupace 1939–1945 zasahovali nacisté i vůči klášterům. Represi se nevyhnula ani starobrněnští augustiniáni.

Karel Fanfrdla, farář u sv. Augustina v Masarykově čtvrti – byl pro svoji protiněmeckou činnost Gestapem zatčen hned 1. 9. 1939 v Brně v rámci akce Albrecht der Erste. Vězněn byl na Špilberku, v Dachau, Buchenwaldu a znovu v Dachau, kde zůstal až do 29. dubna 1945.

Antonín Benedikt Švanda, farář v Brně-Lískovci, byl dne 2. 2. 1940 zatčen kvůli členství v ilegální organizaci Obrana národa a vězněn v Sušilových a Kounicových kolejích, poté v Breslau a do konce války v Dachau.

V roce 1943 bylo na základě udání z protiněmeckého smýšlení a jednání, ukrývání klášterních cenností před německými úřady, přechovávání zbraní a poslechu západního rozhlasu zatčeno v klášteře 10 řeholníků a civilních pracovníků, kteří byli postaveni před nacistický soud. Z řeholníků to byl P. Otakar Alfons Zadražil, P. Josef Peška, P. Alois Přibyl, P. Florián Fulgenc Jančík.

Vrátný kláštera Martin Lukáš byl pro nedovolené přechovávání zbraní odsouzen k trestu smrti a 1. října 1943 popraven v sekyrárně pankrácké věznice v Praze. P. Otakar Alfons Zadražil byl odsouzen za nedovolené ozbrojování a poslech zahraničního rozhlasu k trestu smrti, byl převezen do pankrácké věznice a zde popraven stětím 22. února 1945. Další řeholníci a zaměstnanci kláštera dostali tresty několika měsíců vězení až 8 let káznice.

(Vladimír Černý - Gestapo proti katolické církvi, Zásah vůči opatství augustiniánů na Starém Brně a následné soudní spory)

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 proběhly celkem čtyři soudní procesy se starobrněnskými augustiniány, činnost řádu byla v roce 1950 zakázána.

1949 - soudní proces s P. Ignácem Karlem Fanfrdlou

Ignác Karel Fanfrdla po skončení války a návratu z koncentračního tábora Dachau zastával několik veřejných funkcí a získal řadu vyznamenání. Byl jmenován I. místopředsedou zemského národního výboru v Brně za Československou stranu lidovou. P. Fanfrdla byl zatčen Státní bezpečností 6. ledna 1949 pro podezření z protistátní činnosti. Státní bezpečnost se totiž domnívala, že je zapojen do ilegální lidovecké organizace. Jeho účast v této organizaci se však neprokázala a tak byl dále vyšetřován pouze ze zpronevěry. P. Fanfrdla měl zpronevěřit 100 000 Kčs, které mu, jak sám tvrdil, věnoval tehdejší náměstek předsedy vlády Jan Šrámek (resp. jeho tajemník dr. Pecháček). Tyto peníze byly určeny pro tělocvičnou jednotu Orel, ještě před jejím sloučením s tělocvičnou jednotou Sokol. Pokud by tuto částku nemohl použít pro účely Orla, měl s nimi naložit podle vlastního uvážení. Okresní soud v Brně ho 15. 6. 1949 odsoudil na dva roky do vězení za údajnou zpronevěru.

Ignác Karel Fanfrdla byl z vězení propuštěn dne 11. ledna 1950. Dne 11. ledna 1950 se vrátil na svou faru v Masarykově čtvrti do úřadu faráře. V roce 1961 byl donucen opustit svou farnost a stal se administrátorem v obci Kobylí. Ve stáří se vrátil do starobrněnské farnosti, bydlel ve farním domě (Salvehausu) na Mendlově náměstí.

1950 – vyklizení klášterů, průběh Akce K v augustiniánském klášteře na Starém Brně

Kláštery a jejich obyvatelé byli komunistickým režimem chápáni jako nepřátelé. Bylo rozhodnuto, že kláštery i řeholní domy budou vyklizeny a řeholníci izolováni a činnost řádů zakázána.

Dne 27. dubna 1950 došlo k vyklizení kláštera augustiniánů. V klášteře v této době žilo celkem 60 osob. Z toho bylo 14 duchovních a 3 klerici. Po 21. hodině byl klášter obsazen, augustiniáni byli odvezeni. Opat kláštera P. Benedikt Antonín Švanda byl převezen do internačního kláštera v Želivi, další augustiniáni byli soustředěni v Oseku či v Želivi.

Činnost řádu byla zastavena, řeholníci byli posláni do táborů PTP, umístěni do podřadných civilních profesí či vykonávali duchovní službu v jiných farnostech.

Klášterní budovy byly zabaveny a předány Ministerstvu vnitra, poté Archeologickému ústavu Československé akademie věd. Garáže byly předány Škodovým závodům v Adamově, věci z inventáře kláštera se prodaly. Klášterní knihovnu získala do správy Zemská knihovna. Veškerá duchovní činnost byla zúžena pouze na činnost farního úřadu při kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Zničená klášterní zahrada se skleníkem v roce 1961

Takto vypadalo nádvoří „Rajské zahrady“ v roce 1962

1955 - soudní proces s P. Františkem Pavlem Šestákem

Jediný řeholník, který se shodou okolností vyhnul 27. dubna centralizaci augustiniánů, byl P. František Pavel Šesták, který právě zpovídal u kapucínů a do kláštera se nevrátil. Až do srpna 1954 se skrýval u sester Lhotských v Brně - Pekařská 44. Kvůli tomu stanul i s Annou a Miladou Lhotskými v únoru 1955 před Lidovým soudem v Brně a byl odsouzen za nepřátelské jednání proti republice a maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.  P. Šesták byl odsouzen na 18 měsíců a A. a M. Lhotské na 8 měsíců odnětí svobody. P. Šesták byl na amnestii z vězení propuštěn 11. května 1955. Po propuštění byl zaměstnán jako dělník v Kovopodniku města Brna. Dne 15. září 1956 mu byl udělen souhlas k návratu do duchovní správy. V září 1956 se přestěhoval do Rajhradu, kde působil do roku 1960 jako kooperátor.

1960 - soudní proces Bera a spol.

Třetí ze soudních procesů se starobrněnskými augustiniány, tzv. proces Bera a spol. proběhl v roce 1960. Ze šesti obviněných byli čtyři řeholníci augustiniánského řádu - Augustin Miroslav Bera, Řehoř Josef Papež, Fulgenc Florián Jančík a Štěpán František Peška.

Údajná trestná činnost obviněných řeholníků začala po jejich propuštění z centralizačního kláštera v Oseku, řeholníci byli po propuštění umístěni do farností v blízkosti Brna a tak se mohli často scházet, zejména ve svém bývalém klášteře na Starém Brně. Zde společně vedli rozhovory, jejichž témata se týkala např. osudů ostatních spolubratrů nebo československé církevní politiky. Dále navštěvovali opata P. Švandu, který žil v Charitním kněžském ústavu na Moravci, a také se snažili věnovat práci s mládeží. Slovy soudce tak pokračovali v řeholním životě, za což měli být potrestáni. Obviněni byli z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení v Československu. Hlavní líčení se konalo u Krajského soudu v Brně ve dnech 19. až 21. prosince 1960. Všichni obžalovaní byli uznáni vinnými trestným činem podvracení republiky. Miroslav Bera byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Josef Papež k trestu odnětí svobody na 2 a půl roku, Florián Jančík na 3 roky, František Peška na 2 a čtvrt roku.

1961 - soudní proces Šesták a spol.

Posledním ze čtveřice soudních procesů s augustiniány je tzv. proces Šesták a spol., jenž začal vyšetřováním v listopadu 1960 a ukončen byl soudem v březnu 1961. Pětičlenná skupina se skládala ze tří bývalých augustiniánů – P. Františka Pavla Šestáka, P. Tomáše Josefa Martince, P. Františka Josefa Gabriela, a dvou diecézních kněží. Údajná trestná činnost těchto obviněných řeholníků měla hodně společného s předchozím procesem Bera a spol. Augustiniáni ze skupiny Šesták a spol. byli totiž rovněž souzeni v podstatě za pokračování v řádovém životě. I oni se setkávali, hovořili o tehdejších poměrech v katolické církvi, navštěvovali opata P. Švandu na Moravci, snažili se nábožensky vychovávat mládež. Při hlavním líčení, které se konalo 13. a 14. března 1961 u Krajského soudu v Brně, P. Šesták byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 3 let, P. Gabriel na dobu 2 let, P. Martinec také na dobu 2 let.

Všichni odsouzení z těchto procesů byli v letech 1969-70 a po roce 1990 rehabilitování, žel, mnozí se toho již nedožili.

(Bc. Simona Mátlová - Soudní procesy s brněnskými augustiniány po roce 1948 (magisterská diplomová práce na MU – 2015)

V roce 1965 byl v prostorách bývalého refektáře kláštera otevřen Mendelův památník – Mendelianum.

Mimořádný význam chrámu Panny Marie na Starém Brně byl potvrzen papežem Janem Pavlem II., který mu udělil 6. října 1987 čestný titul Bazilika Minor. Tímto rozhodnutím papež ukázal na duchovní bohatství a neustále tryskající pramen Božích milostí na tomto místě.

Kopie papežského breve a jeho překlad

Roku 1990 byl chrám i s přilehlým klášterem znovu vrácen řádu augustiniánů-eremitů a po 40 letech byla obnovena činnosti řádu. Začínají rozsáhlé opravy klášterního areálu, které trvají dodnes.

Současnost

Dnes tvoří řeholní komunitu bratři augustiniáni v mezinárodním složení a vytváří živou farnost s pravidelnými bohoslužbami, výukou náboženství, prací s mládeží i dospělými.

Od roku 2007 je v přízemí kláštera v prostorách bývalého Mendeliana umístěno Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity, klenoty kláštera je možno vidět v Muzeu starobrněnského opatství.

Areál starobrněnského kláštera s vyznačenými stavebními etapami

Historie Starého Brna Kostely na Starém Brně Archeologický výzkum a nález starobrněnské rotundy Královna Alžběta Rejčka Založení starobrněnského kláštera a jeho dějiny Augustiniáni v Brně Augustiniáni na Starém Brně Kultura a věda v klášteře Starobrněnský klášter ve 20. století    ➡️ Co můžeme vidět ...

Soupis pramenů a literatury týkajících se kláštera a baziliky

Neklidné 20. století klášteru příliš nepřálo. Ve společnosti se mnohé změnilo. Laicizace kulturního a vědeckého dění vedla ke ztrátě výjimeč­ného postavení kláštera. Mezi dvěma světovými válkami se až příliš často dostávaly do popředí i hospodářské starosti kláštera.

Přesto došlo v roce 1926 k vysvěcení nového kostela sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci, kdy veškeré práce hradil augustiniánský klášter. Od roku 1930 zde je samostatná fara, obsazená augustiniány, farářem se stal augustinián P. Benedikt Švanda.

V roce 1935 byl vysvěcen další kostel – kostel sv. Augustina v Masarykově čtvrti, v roce 1938 je zde zřízena fara, farářem se stal augustinián P. Karel Fanfrdla.

V roce 1938 bylo v prostorách bývalé Kapitulní síně kláštera otevřeno Biblické muzeum, jedinou takto zaměřenou muzejní institucí v tehdejším Československu. Založil je Msgr. Antonín Bartoš za přispění Palestinského spolku. Byly zde vystaveny exponáty, které Antonín Bartoš na svých cestách získal, modely měst i chrámů, byla zde i umělecká díla jako například monumentální obraz Jeruzalém z hory Olivetské. Na objednávku Msgr. Bartoše tento obraz pro Biblické muzeum namaloval malíř židovského původu a brněnský rodák Ludwig Blum (nyní je obraz součástí klášterních sbírek).  Muzeum nemělo dlouhého trvání, už v roce 1939 bylo uzavřeno, po válce krátce otevřeno, zaniklo v roce 1951.

Represe starobrněnských augustiniánů během 2. světové války

V průběhu nacistické okupace 1939–1945 zasahovali nacisté i vůči klášterům. Represi se nevyhnula ani starobrněnští augustiniáni.

Karel Fanfrdla, farář u sv. Augustina v Masarykově čtvrti – byl pro svoji protiněmeckou činnost Gestapem zatčen hned 1. 9. 1939 v Brně v rámci akce Albrecht der Erste. Vězněn byl na Špilberku, v Dachau, Buchenwaldu a znovu v Dachau, kde zůstal až do 29. dubna 1945.

Antonín Benedikt Švanda, farář v Brně-Lískovci, byl dne 2. 2. 1940 zatčen kvůli členství v ilegální organizaci Obrana národa a vězněn v Sušilových a Kounicových kolejích, poté v Breslau a do konce války v Dachau.

V roce 1943 bylo na základě udání z protiněmeckého smýšlení a jednání, ukrývání klášterních cenností před německými úřady, přechovávání zbraní a poslechu západního rozhlasu zatčeno v klášteře 10 řeholníků a civilních pracovníků, kteří byli postaveni před nacistický soud. Z řeholníků to byl P. Otakar Alfons Zadražil, P. Josef Peška, P. Alois Přibyl, P. Florián Fulgenc Jančík.

Vrátný kláštera Martin Lukáš byl pro nedovolené přechovávání zbraní odsouzen k trestu smrti a 1. října 1943 popraven v sekyrárně pankrácké věznice v Praze. P. Otakar Alfons Zadražil byl odsouzen za nedovolené ozbrojování a poslech zahraničního rozhlasu k trestu smrti, byl převezen do pankrácké věznice a zde po-praven stětím 22. února 1945. Další řeholníci a zaměstnanci kláštera dostali tresty několika měsíců vězení až 8 let káznice.

(Vladimír Černý - Gestapo proti katolické církvi, Zásah vůči opatství augustiniánů na Starém Brně a následné soudní spory)

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 proběhly celkem čtyři soudní procesy se starobrněnskými augustiniány, činnost řádu byla v roce 1950 zakázána.

1949 - soudní proces s P. Ignácem Karlem Fanfrdlou

Ignác Karel Fanfrdla po skončení války a návratu z koncentračního tábora Dachau zastával několik veřejných funkcí a získal řadu vyznamenání. Byl jmenován I. místopředsedou zemského národního výboru v Brně za Československou stranu lidovou. P. Fanfrdla byl zatčen Státní bezpečností 6. ledna 1949 pro podezření z protistátní činnosti. Státní bezpečnost se totiž domnívala, že je zapojen do ilegální lidovecké organizace. Jeho účast v této organizaci se však neprokázala a tak byl dále vyšetřován pouze ze zpronevěry. P. Fanfrdla měl zpronevěřit 100 000 Kčs, které mu, jak sám tvrdil, věnoval tehdejší náměstek předsedy vlády Jan Šrámek (resp. jeho tajemník dr. Pecháček). Tyto peníze byly určeny pro tělocvičnou jednotu Orel, ještě před jejím sloučením s tělocvičnou jednotou Sokol. Pokud by tuto částku nemohl použít pro účely Orla, měl s nimi naložit podle vlastního uvážení. Okresní soud v Brně ho 15. 6. 1949 odsoudil na dva roky do vězení za údajnou zpronevěru.

Ignác Karel Fanfrdla byl z vězení propuštěn dne 11. ledna 1950. Dne 11. ledna 1950 se vrátil na svou faru v Masarykově čtvrti do úřadu faráře. V roce 1961 byl donucen opustit svou farnost a stal se administrátorem v obci Kobylí. Ve stáří se vrátil do starobrněnské farnosti, bydlel ve farním domě (Salvehausu) na Mendlově náměstí.

1950 – vyklizení klášterů, průběh Akce K v augustiniánském klášteře na Starém Brně

Kláštery a jejich obyvatelé byli komunistickým režimem chápáni jako nepřátelé. Bylo rozhodnuto, že kláštery i řeholní domy budou vyklizeny a řeholníci izolováni a činnost řádů zakázána.

Dne 27. dubna 1950 došlo k vyklizení kláštera augustiniánů. V klášteře v této době žilo celkem 60 osob. Z toho bylo 14 duchovních a 3 klerici. Po 21. hodině byl klášter obsazen, augustiniáni byli odvezeni. Opat kláštera P. Benedikt Antonín Švanda byl převezen do internačního kláštera v Želivi, další augustiniáni byli soustředěni v Oseku či v Želivi.

Činnost řádu byla zastavena, řeholníci byli posláni do táborů PTP, rozprášeni do podřadných civilních profesí či vykonávali duchovní službu v jiných farnostech.

Klášterní budovy byly zabaveny a předány Ministerstvu vnitra, poté Archeologickému ústavu Československé akademie věd. Garáže byly předány Škodovým závodům v Adamově, věci z inventáře kláštera se prodaly. Klášterní knihovnu získala do správy Zemská knihovna. Veškerá duchovní činnost byla zúžena pouze na činnost farního úřadu při kostele Nanebevzetí Panny Marie.

1955 - soudní proces s P. Františkem Pavlem Šestákem

Jediný řeholník, který se shodou okolností vyhnul 27. dubna centralizaci augustiniánů, byl P. František Pavel Šesták, který právě zpovídal u kapucínů a do kláštera se nevrátil. Až do srpna 1954 se skrýval u sester Lhotských v Brně  - Pekařská 44. Kvůli tomu stanul i s Annou a Miladou Lhotskými v únoru 1955 před Lidovým soudem v Brně a byl odsouzen za nepřátelské jednání proti republice a maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.  P. Šesták byl odsouzen na 18 měsíců a A. a M. Lhotské na 8 měsíců odnětí svobody. P. Šesták byl na amnestii z vězení propuštěn 11. května 1955. Po propuštění byl zaměstnán jako dělník v Kovopodniku města Brna. Dne 15. září 1956 mu byl udělen souhlas k návratu do duchovní správy. V září 1956 se přestěhoval do Rajhradu, kde působil do roku 1960 jako kooperátor.

1960 - soudní proces Bera a spol.

Třetí ze soudních procesů se starobrněnskými augustiniány, tzv. proces Bera a spol. proběhl v roce 1960. Ze šesti obviněných byli čtyři řeholníci augustiniánského řádu - Augustin Miroslav Bera, Řehoř Josef Papež, Fulgenc Florián Jančík a Štěpán František Peška.

Údajná trestná činnost obviněných řeholníků začala po jejich propuštění z centralizačního kláštera v Oseku, řeholníci byli po propuštění umístěni do farností v blízkosti Brna a tak se mohli často scházet, zejména ve svém bývalém klášteře na Starém Brně. Zde společně vedli rozhovory, jejichž témata se týkala např. osudů ostatních spolubratrů nebo československé církevní politiky. Dále navštěvovali opata P. Švandu, který žil v Charitním kněžském ústavu na Moravci, a také se snažili věnovat práci s mládeží. Slovy soudce tak pokračovali v řeholním životě, za což měli být potrestáni. Obviněni byli z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení v Československu. Hlavní líčení se konalo u Krajského soudu v Brně ve dnech 19. až 21. prosince 1960. Všichni obžalovaní byli uznáni vinnými trestným činem podvracení republiky. Miroslav Bera byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Josef Papež k trestu odnětí svobody na 2 a půl roku, Florián Jančík na 3 roky, František Peška na 2 a čtvrt roku.

1961 - soudní proces Šesták a spol.

Posledním ze čtveřice soudních procesů s augustiniány je tzv. proces Šesták a spol., jenž začal vyšetřováním v listopadu 1960 a ukončen byl soudem v březnu 1961. Pětičlenná skupina se skládala ze tří bývalých augustiniánů – P. Františka Pavla Šestáka, P. Tomáše Josefa Martince, P. Františka Josefa Gabriela, a dvou diecézních kněží. Údajná trestná činnost těchto obviněných řeholníků měla hodně společného s předchozím procesem Bera a spol. Augustiniáni ze skupiny Šesták a spol. byli totiž rovněž souzeni v podstatě za pokračování v řádovém životě. I oni se setkávali, hovořili o tehdejších poměrech v katolické církvi, navštěvovali opata P. Švandu na Moravci, snažili se nábožensky vychovávat mládež. Při hlavním líčení, které se konalo 13. a 14. března 1961 u Krajského soudu v Brně, P. Šesták byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 3 let, P. Gabriel na dobu 2 let, P. Martinec také na dobu 2 let.

Všichni odsouzení z těchto procesů byli v letech 1969-70 a po roce 1990 rehabilitování, žel, mnozí se toho již nedožili.

Bc. Simona Mátlová - Soudní procesy s brněnskými augustiniány po roce 1948 (magisterská diplomová práce na MU) - 2015

V roce 1965 byl v prostorách bývalého refektáře kláštera otevřen Mendelův památník – Mendelianum.

Mimořádný význam chrámu Panny Marie na Starém Brně byl potvrzen papežem Janem Pavlem II., který mu udělil 6. října 1987 čestný titul Bazilika Minor. Tímto rozhodnutím papež ukázal na duchovní bohatství a neustále tryskající pramen Božích milostí na tomto místě.

Roku 1990 byl chrám i s přilehlým klášterem znovu vrácen řádu augustiniánů-eremitů a po 40 letech byla obnovena činnosti řádu. Začínají rozsáhlé opravy klášterního areálu, které trvají dodnes.

Současnost

Dnes tvoří řeholní komunitu bratři augustiniáni v mezinárodním složení a vytváří živou farnost s pravidelnými bohoslužbami, výukou náboženství, práci s mládeží i dospělými.

Od roku 2007 je v přízemí kláštera v prostorách bývalého Mendeliana umístěno Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity, klenoty kláštera je možno vidět v Muzeu starobrněnského opatství.