Přesnou polohu původního kostela P. Marie na Starém Brně, zmiňovaného v mnoha dokumentech, se historikům dlouho nepodařilo určit. Až v roce 1972 archivář Rudolf Hurt objevil Jacobiho plány připravované přestavby starobrněnského kláštera z roku 1796. Zde byl totiž tento kostel, ležící v těsné blízkosti velkolepého klášterního chrámu, zakreslen.
Výřez Jacobiho plánu z roku 1796, zobrazující původní kostelík P. Marie
Když byl areál starobrněnského kláštera v roce 1963 předán státem Geografickému ústavu ČSAV (v roce 1950 byl augustiniánský řád zrušen a jeho majetek včetně kláštera byl státem zabaven), ČSAV zde v polovině 70. let zahájila rozsáhlou rekonstrukci. Bylo navrženo provést na 1. nádvoří kláštera archeologický výzkum, který měl ověřit umístění původního kostela Panny Marie a zjistit, zda před jeho gotickou stavební fází neexistovala starší stavba. Výzkum byl realizován pracovníky Muzea města Brna mezi lety 1976 až 1984, v prvních dvou letech jej vedla archeoložka Zdeňka Himmelová, v roce 1978 přebírá výzkum vedoucí archeologického oddělení Muzea města Brna Dana Cejnková.
Ihned po odstranění svrchní vrstvy hlíny byla v hloubce cca 10 cm odkryta celá východní část hledaného gotického kostela P. Marie, vyznačeném na Jacobiho plánu. Nalezená část tvořila presbyterium se dvěma bočními kaplemi. Západní část chrámu nemohla být zkoumána, protože ležela pod stojícím křídlem kláštera. Odhalen byl postupně celý dostupný půdorys kostela, dvě jeho krypty a jednotlivé úrovně postupně navyšovaných podlah. Při dalším výzkumu byl terén uvnitř kostela dále snižován a byly objeveny základy dalšího, menšího románského kostela. Prozkoumány byly i první kostrové hroby, které byly do okolní země uloženy někdy v průběhu 17. či 18. století. Další snižování terénu mělo za úkol odhalit gotické a románské zdivo církevních staveb. V zemi však byly objeveny základy ještě starší stavby – rotundy.
Prostor všech tří církevních staveb byl postupně snižován až na podloží do hloubky 3,8 metru od dnešního povrchu. Terénní aktivity při odebírání vrstev mezi zdivem komplikovala také přítomnost desítek koster ze hřbitova obklopujícího postupně všechny tři kostely, objeveno bylo další velké množství kosterních pozůstatků z 11. až 15. století.
V roce 1984 dokončeny poslední archeologické práce, místo nálezu bylo zasypáno a zatravněno.
Rotunda
Prostřednictvím archeologického výzkumu byly v dnešním klášterním areálu v těsné blízkosti západní zdi klášterního chrámu objeveny pozůstatky tři na sebe navazujících kostelů. Nejstarší z nich byla rotunda s půlkruhovou apsidou. Její vznik bývá datován kolem roku 1000, jedná se o nejstarší objevenou brněnskou kamennou stavbu, je všeobecně spojována s existencí nedalekého knížecího hradu brněnských Přemyslovců.
Protože severní část válcové lodi a část apsidy pohltilo mladší románské zdivo, zachovaly se tyto části v úplnosti. Západní část lodi je zachována hůře, protože byla silně poškozená pozdější výstavbou gotické kamenné krypty. Jižní část lodi se nedochovala.
Rekonstrukce původní rotundy z počátku 11. století a její půdorys
Základové zdivo vysoké pouze asi 30 cm je zděno z lomového neopracovaného kamene kladeného do hlíny. Nadzemní zeď rotundy je postavena z nízkých do řádků kladených kamenných kvádříků, spojovaných tenkou vrstvou malty. Síla nadzemního zdiva se pohybuje od 78 do 80 cm, vnitřní průměr válcové lodi je asi 600 cm, vnější 760 cm. V interiéru lodi rotundy byly zjištěny stopy tenké vápenné omítky.
Při odstraňování vyzdívky apsidy rotundy a při obnažování jejího vnitřního líce byly pod ní zjištěny stopy napříč kladených dřevěných prken, patrně součást podlahy apsidy. Dřevo bylo sice zuhelnatělé, ale dochovalo se v podobě poměrně kompaktní desky o velikosti zhruba osmdesát na třicet centimetrů. Uhlík z podlahy byl zkoumán ve specializované laboratoři a výsledek ukázal, že strom, ze kterého bylo prkno zhotoveno, rostl už mezi lety 820 až 880 našeho letopočtu. Protože ale vědci ze vzorku nedokážou určit, kdy byl strom pokácený, je pravděpodobné, že mohl růst ještě dalších 150 let a pak byl posloužit k výrobě prken podlahy rotundy přemyslovské éry.
Když na Starém Brně dosloužil původní brněnský hrad a centrum osídlení se přesunulo pod Petrov, území u brodu přes řeku Svratku se stává jen jedním z brněnských předměstí. V této době se objevuje konkrétní historická postava, kterou k dějinám kostelů na Starém Brně můžeme bezpečně vztáhnout. Jde o významného moravského velmože Lva z Klobouk, komořího brněnské provincie. Tento získává za své zásluhy od panovníka pozemek s chátrající rotundou, kterou koncem 12. století nechává strhnout a na jejím místě staví nový kostel.
Nález podobné rotundy na Vídeňské
Při výzkumu na ulici Vídeňské se v roce 2012 podařilo nalézt u objeveného pohřebiště i další románskou rotundu. Ze stavby se nám bohužel dochoval pouze neúplný negativ základového zdiva lodě, neboť po zrušení rotundy bylo její kamenné zdivo použito pro jiné stavby a tento prostor byl zasypán sutí a odpadem. Tato neznámá rotunda představuje nález, který v kontextu s pohřebištěm a zjištěným osídlení na pravobřeží Svratky doplňuje naše představy o raně středověkém brněnském hradě. Rotunda se časově řadí k rotundě P. Marie na Starém Brně, jejíž výstavba je datována do počátku 11. století. Za fundátory těchto staveb lze považovat moravská údělná knížata. Obě starobrněnské rotundy si jsou velmi podobné. Kdy tato rotunda zanikla, nevíme. Zanikla však zřejmě poměrně brzy, což nepřímo dokládá i to, že o ní nemáme žádnou písemnou zmínku.
Románský kostelík
Na místě rotundy na konci 12. století je postaven větší románský chrám, o kterém již víme, že byl zasvěcen Panně Marii. Měl obdélnou loď a mírně protáhlým pravoúhlým chórem. Neznáme celý půdorys stavby, protože západní část lodi kostela je ukryta pod stojícími budovami kláštera. Odkryt v úplnosti byl pouze presbytář obdélného tvaru o délce cca 750 cm a šířce 620 cm. Stavitel si byl vědom statických problémů předchozí stavby a využil základové zdivo rotundy pro základy nově vznikajícího chrámu. Rotunda tak byla nejprve zbourána do výšky cca 95 cm nadzemního zdiva a stěny této stavby byly následně obestavěny vyzdívkou z lomového kamene zalitého větším množstvím malty. Obestavěním reliktů rotundy vznikly široké základové pasy severní a jižní strany presbytáře a části lodi románského kostela. Jižní strana presbytáře románského kostelíka byla poškozena mladšími stavebními zásahy, ale původní situace zde byla pravděpodobně obdobná. Základy východní stěny presbytáře byly postaveny nově, těsně za hranou zdiva apsidy rotundy. Založeny byly v hloubce cca 220 cm, výšku měly 60 cm a šířku zhruba 120 cm. Základy na severní a jižní straně kostela (tzn. obezdívka stěn rotundy) sahaly v místech lodi rotundy do hloubky 210 až 246 cm, tedy téměř pod její základy. Masivní základové zdivo románského kostela tvořily velké lomové kameny spojované maltou. Na stavbu nadzemního zdiva byly použity větší kamenné kvádry, jen zběžně opracované, nepravidelné velikosti, kladené do řádků. Na severní a jižní straně se zachoval jen jeden řádek nadzemního zdiva, na východě to byly tři řádky vysoké cca 80 cm. Tloušťka zdí stavby se pohybovala mezi 100 až 110 cm. Na žádné vnitřní stěně nebyly zjištěny omítky. Ale na vnější straně závěru románského presbyteria se nacházela částečně dochovaná hladká vápenná omítka, zdobená malovaným bílým kvádrováním. Nález těchto vnějších omítek umožnil stanovit úroveň vnějšího terénu v okolí kostelíka, který je v hloubce cca 240 cm. Po porovnání s vnitřní úrovní podlahy románského kostelíka činil rozdíl cca 60 cm. To znamenalo, že vnitřní úroveň podlahy kostela byla položena o cca 50–60 cm výše než okolní terén. Církevní objekty ležely v oblasti, kde byla poměrně vysoká úroveň spodní vody a akutní nebezpečí záplav. Proto je možné tento jev vysvětlit snahou zamezit vniknutí vody do interiéru kostela zvýšením podlah nad okolní terén.
Rekonstrukce románského kostelíku P. Marie z 2. pol. 12. století a jeho půdorys
Při stavbě bylo použito několika druhů kamene. V lomovém kameni základů byl větší podíl slepenců „oldredu“, vytěženého na Červeném kopci, v nadzemním zdivu to byl opět slepenec, místy doplněný lépe opracovanými kusy pískovcových kamenů, které pocházely pravděpodobně ze zdiva zbourané rotundy.
Jak již bylo řečeno, Lev z Klobouk tento kostel roku 1210 daroval nově vzniklému premonstrátskému klášteru v Zábrdovicích, který sám založil při svém tamějším dvorci. Další historie kostela Panny Marie je svázána se zábrdovickým klášterem. Máme o tom zprávy ve dvou listinách, kterými si klášter právně zajišťoval svůj majetek. Nově postavený kostel Panny Marie je ve zmiňovaných listinách označován jako farní. Kostel Panny Marie spravoval poměrně rozsáhlý farní obvod. Kromě vlastního Starého Brna to byly Křídlovice, Komín, Jundrov, Žabovřesky, Manice, Bohunice a Lískovec. Obyvatelé těchto vesnic tak navštěvovali na Starém Brně bohoslužby, v kostelíku křtili své děti, byli zde oddáváni či pohřbíváni. Část koster, které byly odkryty při archeologickém výzkumu v letech 1976–1984, jsou pozůstatky právě těchto farníků, kteří zakončili svou pozemskou pouť pohřbem u kostela Panny Marie. Farní správa samozřejmě generovala i finanční zisk. Tento pravidelný výdělek byl součástí odkazu Lva z Klobouk zábrdovickému klášteru.
Románská fáze kostela Panny Marie stála na Starém Brně zhruba sto let. Koncem 13. století přestal farní kostel již vyhovovat a premonstráti ze Zábrdovic se rozhodli vybudovat zde kostel nový. O tom, proč byl vlastně kostel zbořen, nemáme žádné zprávy. Je pravděpodobné, že i přes vylepšené základy stavby mohl mít kostel statické problémy. Každopádně novým nárokům nemohla vyhovovat dosavadní velikost kostelíka. Proto byl krátce po roce 1300 v pořadí druhý kostel zbořen a nahrazen zcela novou a řádově větší stavbou.
Gotický kostel
Nejmladší stavbou odhalenou archeologickým výzkumem na lokalitě byl gotický kostel na půdorysu latinského kříže s pětibokým závěrem na východní straně s vnějšími opěrnými pilíři, s žebrovou křížovou klenbu. Odkryta byla pouze východní část kostela s kněžištěm a krátký úsek vlastní lodě s protilehlými hranolovými kaplemi. Prozkoumaná část stavby byla zachycena jen v délce 15,5 m, šířka lodi v místech protilehlých kaplí činila 14,5 m. Presbytář měl šířku 8,4 m a délku 11,8 m. Díky plánům starobrněnského kláštera z roku 1796 však známe celou podobu kostela Panny Marie, který měl mít délku zhruba 34 m.
Stejně jako v případě předchozího kostela byla věnována značná pozornost založení stavby, při které bylo opět využito starší zdivo, které bylo ubouráno do úrovně gotické podlahy. Nový, gotický kostel, byl k románskému zdivu přistaven zvenku.
Románský kostelík stavitel uboural do výšky 80–100 cm nadzemního zdiva a následně byly tyto zdi z vnější strany odkopány výkopem základového pasu budoucího presbytáře gotického kostela. Základy nové budovy byly tak na její severní a jižní straně přizděny bezprostředně ke zdivu románského kostelíka. Vzhledem k daleko větším rozměrům nového kostela byl patřičně dimenzován i jeho fundament. Základy byly zahloubeny zhruba 2,5 m pod tehdejší terén a šířka základu byla 100–110 cm. Stavitel se snažil založit kostel na pevném podloží, navíc jej zpevnil využitým starším zdivem. Stavbě se nicméně ani tak nevyhnuly statické poruchy.
Nadzemní zdivo mělo tloušťku 100-110 cm, v presbyteriu pouze 80 cm, dochovalo se do výše 70–80 cm, tedy do úrovně soklu, ukončeného profilovanou kamennou římsou, obtáčející po vnější straně celou stavbu včetně opěrných pilířů. Ve stejné výšce byla na vnitřní straně jižní zdi presbytáře osazena kamenná lavice. Stěny kostela byly vybudovány z lomového kamene spojeného maltou, materiálem je převážně červený slepenec „oldred“. Vnitřek kostela byl omítnut, kdežto vnější strana zůstala v podobě režného kamenného zdiva s charakteristickou nafialovělou barvou horniny, pocházející z lomů Červeného kopce.
V presbytáři a obou bočních kaplích byly odhaleny zděné části oltářních menz. Hlavní menza stála v ose presbytáře. Vlastní zděný sokl oltáře měřil 230 × 210 cm a byl schodovitě upraven. Na snížené části soklu se dochovala část dlaždicové podlahy. Vlastní tělo menzy bylo omítnuto. Hladký povrch omítky byl rozčleněn malbou – cihlově červeným kvádrováním malovaným dvěma tahy štětce. Menzy v bočních kaplích měly rozměr cca 150 × 130 cm, opět bíle omítnuty, dochovalo se obložení dlažbou z nakoso kladených cihel.
Rekonstrukce gotického kostela P. Marie z počátku 14. století a jeho půdorys
Součástí gotického kostela byly dvě zděné hrobky. Obě hrobky však byly zasypány hlínou promíchanou se stavební sutí a neobsahovaly kosterní materiál.
V průběhu archeologických prací v prostoru interiéru gotického kostela byly postupně nalezeny 4 nad sebou ležící maltové podlahy. Nejstarší z nich, zjištěná v hloubce 50 cm pod povrchem, nesla negativní otisky diagonálně kladených čtvercových dlaždic o rozměrech 16×16 cm. Jednalo se o keramické dlaždice červené barvy o síle 4 cm, které byly nalezeny pouze ve fragmentech. Výplně mezi jednotlivými zbytky podlah tvořila stavební suť. Ta obsahovala zlomky keramiky a skleněných okenních terčíků.
Tento kostel plnil od své výstavby rozdílné, ale důležité funkce. Nejprve byl kostelem farním pro oblast Starého Brna. Poté se stal na nějakou dobu kostelem klášterním, neboť právě u něj založila Eliška Rejčka roku 1323 nový cisterciácký ženský klášter. Po dostavbě nového klášterního chrámu královna – zakladatelka u něj postavila špitál, původní kostel byl nově zasvěcen sv. Anně a stal se kostelem špitálním a zůstal součástí klášterního areálu.
Klášter i špitální kostel byl zpustošen za válek husitských a česko-uherských v letech 1429 a 1467. Po provedení oprav byl v roce 1483 znovu vysvěcen jak klášterní kostel se hřbitovem, tak i starý špitální kostel. Další značné škody utrpělo Staré Brno včetně kláštera roku 1645 při obléhání Brna Švédy. Během následných oprav hlavního chrámu sloužil dočasně kostel sv. Anny jako provizorní místo klášterních bohoslužeb.
Při barokní přestavbě tohoto kostela v 1. polovině 18. století došlo k odstranění některých gotických prvků, včetně klenby, kterou nahradila klenba barokní. Současně byla přistavěna k jižní straně věž se schodišťovým přístavkem. Do základů obou těchto přístavků byly vestavěny četné gotické architektonické články, předtím odstraněné z gotické stavby.
Zrušením kláštera cisterciaček roku 1782 došlo i ke zrušení špitálu, kostel sv. Anny tedy pozbyl svoji funkci špitálního kostela. Po příchodu augustiniánů na Staré Brno roku 1783 si nechali v roce 1796 vypracovat návrhy na rozšíření kláštera od vrchního stavebního ředitele Carla Jacobiho. Realizován byl ale nakonec projekt brněnského zednického mistra Jana Amona. Při stavebních úpravách kláštera, ke kterým došlo v letech 1797–1806, nebylo již s budovami starého špitálu a s kostelem sv. Anny počítáno a někdy kolem roku 1800 došlo k jeho zboření.
Obr. 09 - Nalezené základy původních kostelů v areálu kláštera na Starém Brně
Obr. 10 - Fotografie archeologického průzkumu z roku 1980
