Alžběta (Eliška) Rejčka, po matce pojmenovaná Richenza (polsky Ryksa), též Alžběta Polská či Piastovna, se narodila 1. září 1288 v Poznani. Byla jedinou dcerou polského velkoknížete a od roku 1295 krále Přemysla II. Velkopolského a Riksy Švédské, dcery sesazeného švédského krále Valdemara Birgerssona a dánské princezny Sophie Eriksdottir. Krátce po jejím narození Riksa Švédská zemřela a roku 1293 se otec potřetí oženil s Markétou Braniborskou.
Shodně s tehdejšími zvyklostmi byla Richenza již roku 1291 zasnoubena s Otou Braniborským, synem braniborského markraběte Albrechta III. a bratrem její macechy Markéty Braniborské. Dětství strávila pod dohledem své tety Anny, starší sestry Přemysla II., v cisterciáckém klášteře v Owińskách nedaleko Poznaně. Po zavraždění jejího otce 8. února 1296 se Richenzy ujala její nevlastní matka a odvezla ji do Braniborska. K plánované svatbě nakonec nedošlo, poněvadž Ota Braniborský nečekaně zemřel.
Obraz zakladatelky kláštera Alžběty Rejčky na výmalbě baziliky
V srpnu roku 1300, ve svých dvanácti letech, byla Richenza zasnoubena za ovdovělého českého krále Václava II., jehož první manželka Guta Habsburská zemřela o tři roky dříve. Václav tak svůj nárok na polskou korunu podepřel i dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále. Zatímco po zásnubách Václav odcestoval do Polska, aby ho ovládl vojenskou silou a získal tak pro sebe polskou korunu – korunován byl na podzim roku 1300 v Hnězdně a poté posiloval moc Přemyslovců, o Richenzu se tři roky starala a vychovávala ji sestra Václavovy matky, zesnulé královny Kunhuty, vévodkyně Griffina Haličská na hradě v Budyni nad Ohří.
Svatba s českým a polským králem Václavem II. se konala dne 26. května 1303 v pražském chrámu sv. Víta. Po sňatku byla Richenza vratislavským biskupem Jindřichem z Vrbna korunována královnou českou a polskou. Při té příležitosti na přání manžela měla být nazývána – „jak již v Polsku jmenována byla“ (Beckovský, V. Hájek) - Alžběta (Elizabetha) dle tehdy oblíbené světice sv. Alžběty Durynské; Rejčka je českou zkomoleninou jejího jména po matce. Často používané jméno královny Eliška se objevuje v literatuře až později, jedná se o českou variantu jména Elisabetha, která však neodpovídá historickým pramenům.
Svým svazkem s o 17 let starším Václavem II. se Alžběta Rejčka stala nevlastní matkou pěti dětí – Václava III., Anny Přemyslovny, Elišky Přemyslovny, Anežky Přemyslovny a Markéty Přemyslovny, které si přivedl ze svého prvního manželství. Nejstarší syn Václav – pozdější Václav III. - byl pouze o 1 rok mladší než jeho nevlastní matka.
Z manželství s Václavem II. se narodila dcera Anežka Přemyslovna. Václav II. však zemřel již v červnu 1305, několik dní po narození dcery Anežky, na tuberkulózu. V sedmnácti letech se tak z Rejčky stala vdova s nelehkým postavením. Po manželově skonu se ocitla v nepřízni Přemysloven. Nástupce, mladý král Václav III., její nevlastní syn, byl zavražděn v roce 1306 a přemyslovský rod tak měl už jen ženské potomky. Novým českým králem byl v září 1306 zvolen zemským sněmem Jindřich Korutanský, když se krátce předtím oženil s dcerou Václava II. Annou Přemyslovnou. Římský král Albrecht Habsburský ale České království prohlásil za odumřelé léno spadlé na říši a spolu se svým synem Rudolfem vpadl do Čech. Jindřich a Anna tak po několika dnech kralování uprchli z Čech. Čeští stavové dne 16. října 1306 zvolili za krále Rudolfa Habsburského, který podpořil svoje právo na český trůn svatbou s Alžbětou Rejčkou, vdovou po Václavovi II.
Po roce manželství Rejčka znovu ovdověla, když Rudolf zemřel v roce 1307 při obléhání Horažďovic.
Oba zemřelí manželé na Alžbětu štědře pamatovali v odkazech, kdy jí odkázali 20 000 hřiven vdovského důchodu, pojištěných zástavou na pěti českých městech (Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto).
V srpnu 1307 se opuštěného trůnu chopil opět Jindřich Korutanský, který vdově Alžbětě odepřel výplatu vdovského důchodu a „činil mnohá protivenství“, takže musela i se svojí dcerou Anežkou uprchnout z Prahy.
Situace českého království se v době vlády Jindřicha Korutanského zhoršovala, takže roku 1310 se čeští pánové a opati nejvýznamnějších klášterů obrátili na římského krále a lucemburského hraběte Jindřicha VII. s prosbou, aby se jeho syn Jan oženil s Eliškou Přemyslovnou a stal se českým králem. Po svatbě Jana s Eliškou v září 1310 vtrhl hrabě Jan v čele vojska do Čech, po porážce Jindřich Korutanský s Annou opět uprchli ze země.
Alžběta Rejčka se spolu s dcerou usadila v Hradci Králové. Když se ujal roku 1310 vlády v Čechách Jan Lucemburský, ve vyjednáváních se šlechtickými předáky ho podpořila i Rejčka. Eliška Přemyslovna, Janova choť, viděla ve své jen o málo starší maceše stálou soupeřku. „Hradecká královna", sídlící ve svém věnném městě, se totiž těšila nejen mimořádné přízni králově, ale i části české šlechty. Jejím nejvýznamnějším ochráncem byl zemský správce a po určitou dobu skutečný vládce v království Jindřich z Lipé. Ten se stal záhy jejím dlouholetým životním druhem.
Její dcera Anežka sdílela matčin osud až do své svatby v roce 1316, kdy byla provdána za slezského knížete Jindřicha Javorského. Ženichovo území sousedilo se severočeskými statky Jindřicha z Lipé, jehož lze tušit jako iniciátora sňatku. Manželství zůstalo bezdětné, Anežka zemřela v roce 1337. Ovdovělý Jindřich zůstal sám až do své smrti v roce 1346. Manželé měli společnou hrobku v klášteře františkánů ve Slezském Lvůvku (Lwówek Śląski). Náhrobní deska je nyní vystavena na tamní radnici.
Již za svého pobytu v Hradci Králové, někdy před rokem 1315, pojala zřejmě Eliška Rejčka úmysl založit cisterciácký klášter po vzoru svého prvního manžela Václava II., který dal vzniknout královskému klášteru zbraslavskému. Tehdy dala totiž pořídit první liturgické knihy; jejich impozantní, původně devítisvazkový soubor z let 1315–1323 zaujímá výrazné místo v dějinách českého iluminátorského umění. Rukopisy jsou mimořádnou ukázkou gotické knižní malby. Po zrušení kláštera cisterciaček během josefinských reforem v roce 1782 byl soubor rozptýlen, šest rukopisů je dnes uloženo v Rakouské národní knihovně, dva v Rajhradském klášteře a jeden v Moravském zemském archivu.
Detail rukopisu liturgické knihy s postavou královny Alžběty Rejčky
V roce 1319 se Jindřich z Lipé vzdal ve prospěch krále svých majetků v severních Čechách výměnou za náhradu na Moravě, kam také přesídlil a kde také zastával od roku 1321 úřad moravského zemského hejtmana. Rovněž Alžběta Rejčka postoupila svá věnná města za peněžitou náhradu králi Janu Lucemburskému a přestěhovala se do Brna. Od Jana Lucemburského obdržela Rejčka roku 1322 uvnitř brněnských hradeb dům s královskou kapli na Rybném trhu (dnešní Dominikánské náměstí). V Brně a okolí získala také v letech 1321 a 1322 hospodářskou základnu pro svůj plánovaný klášter. Pro něj Alžběta vybrala místo sice poněkud v ústraní, přece však blízko významného královského města – na Starém Brně, kde získala od dolnokounických premonstrátek výměnou pozemky včetně farního kostela Panny Marie. Zde také „toužíce konat na zemi to, co nám v nebi přinese věčnou odměnu, k chvále a slávě všemohoucího Boha a na počest jeho matky, slavné Panny Marie a na odpuštění hříchů“ založila v roce 1323 klášter cisterciaček zvaný Aula Sanctae Mariae (Síň Svaté Marie) a darovala klášteru majetek, potřebný pro jeho hospodaření. Jedná o typický projev vznešené gotické ženy, která rekapituluje svůj dosavadní život a touží zbožným založením kláštera vykoupit své hříchy a zajistit si tak věčnou blaženost. V tomto nás utvrzuje i výrok biskupa olomouckého, jenž píše, že: „královna se rozhodla založiti klášter, když uvažovala o své spáse a když zatoužila zaměniti blahodárnou směnou pozemské věci za nebeské a pomíjející za věčné.“ Spoluzakladatelem kláštera se stal král Jan Lucemburský.
Zakládací listina kláštera
Po založení kláštera se Rejčka pustila i do stavby nového velkolepého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Než byl tento kostel dostavěn, sloužil provizorně jako klášterní kostel onen původní kostelík P. Marie. Jeho farní funkci převzal kostel sv. Václava na druhém břehu Svratky, roku 1324 pak Alžběta Rejčka zakládá pro oblast Komína a Žabovřesk i nový farní kostel svatého Vavřince v Brně-Komíně.
Když 26. srpna 1329 zemřel ve věku přibližně šedesáti let Jindřich z Lipé, byl pohřben v jižní lodi ještě nedostavěného kostela Nanebevzetí Panny Marie, jak si to přál (v tzv. kapli pánů z Lipé – viz Gregor Wolny, Kirchliche Topografie – zde byl pohřben později i jeho syn Jindřich a dcera Kateřina, abatyše tohoto kláštera). Místo jeho hrobu je označeno v dlažbě chrámu jeho iniciálami JL.
Dlaždice s iniciálami Jindřicha z Lipé na jeho hrobě v bazilice
Alžběta ve svém klášteře pravděpodobně přebývala stále častěji, roku 1330 zde sepsala Rejčka i svoji závěť, ve které odkázala většinu svého majetku klášteru. Nejpozději roku 1332 přesídlila do svého kláštera patrně natrvalo, neboť tehdy darovala cisterciačkám svůj dům ve městě. V té době také už musela být významná část nového klášterního chrámu hotova natolik, že se v ní mohly konat bohoslužby, protože když Alžběta Rejčka roku 1331 založila při klášteře špitál, dosavadní kostelík P. Marie se stal kostelem špitálním a byl nově zasvěcen sv. Anně. Tento špitál pro osm nemocných laiků, osm starých kněží a jednoho jáhna podpořil i král Jan Lucemburský, který listinou z listopadu 1331 „s pobožnou oddaností ke klášteru zvanému Aula Svaté Marie, jehož jsme zakladateli, darujeme kapli našeho hradu Špilberk se všemi jejími užitky a výnosy nově založenému špitálu tohoto kláštera“. Založení špitálu potvrdila Rejčka dodatečně zakládací listinou z 22. února 1333, ve které jsou vyjmenovány i další osoby, které svým majetkem vznik a provoz nového špitálu podpořily.
V roce 1333 podnikla Rejčka společně se svou dcerou Anežkou pouť do Porýní, odkud přivezla řadu svatých ostatků.
V říjnu 1335 činí Rejčka svoje poslední pořízení, jehož vykonavatelem ustanovuje svou dceru Anežku a cisterciácký klášter na Starém Brně.
Dne 18. října 1335, na svátek sv. Lukáše, evangelisty (- Sartorius), (některé prameny uvádějí 19. října 1335), zemřela v Hradci Králové ve věku sedmačtyřiceti let Alžběta Rejčka, byla převezena do Brna a pochována v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně na nejčestnějším místě před oltářem sv. Kříže, v průsečíku kněžiště a malé příčné lodi. Ve své závěti prosí o prostý obřad: „Ukládáme vám a chováme k vám prosbu, abyste se při našem pohřbu vyvarovali všeho blahobytného lesku a přemíry, nenosili a nepozvedali nás v chrámu ani v klášteře do výše, nepokrývali naše tělo hedvábnými, zlatými ani jinými vzácnými sukny, nýbrž nás pochovali v šedé prosté suknici a naše máry zastřeli suknem šedým a tatáž látka nechť je darována chudému lidu na šatstvo, přitom peníze, které byste vydali za drahocenná sukna, rozdělte rovněž mezi chudé; poté svěřte naše tělo zemi v modlitbách za prostého obřadu“.
Když byla r. 1762 královnina hrobka při rekonstrukci kostela otevřena, bylo nalezeno její tělo v dřevěné rakvi, oděné prostým šatem, tak jak si to přála. Poslední cisterciácká abatyše Antonie von Ulrici pietně vyzvedla kosti královny ze ztrouchnivělé dřevěné rakve a nechala je znovu pohřbít v měděném sarkofágu. Doprostřed kostela před presbytářem dala nad jejím hrobem zhotovit od sochaře Ondřeje Schweigla náhrobek. Tento byl kvůli nedostatku místa později odstraněn.
Naposledy byl její hrob otevřen roku 1903 při rekonstrukci podlahy kostela, kterou prováděli již noví majitelé kláštera – augustiniáni od svatého Tomáše. „Za světla lucerny s hořící svíčkou bylo odklopeno víko rakve a odhalila se krásně tvarovaná lebka obklopená věncem z hedvábných květů napředených na stříbrném drátu; mezi květy byly lilie z velmi jemných bílých perel,“ je uvedeno v archivních listinách. „Na hlavě měla stříbrný věneček s umělými modrými pomněnkami, jehož část můžeme ještě dnes spatřit v městském muzeu“ (Leopold Künzel). Žel v současné době se již ve sbírkách muzea nenachází. Po uzavření hrobu a položení nové mramorové podlahy byl její hrob označen dlaždicí s písmenem E.
Hrob Alžběty Rejčky označený písmenem E (Elisabetha)
„V kostele se kdysi nacházel pomník této nešťastné královny, který byl zničen během husitských válek, v roce 1741 obnoven, ale v roce 1805 opět zbořen Francouzi. Představoval královnu v klečící poloze, zvedající k nebi model kostela. Model klášterního kostela zachráněný z bývalého pomníku je uchován v městském muzeu.“ (Leopold Künzel)
