Založení kláštera a jeho dějiny

 

 

15. května 1323 byly uvedeny na Staré Brno ke kostelíku P. Marie pravděpodobně z východočeských Sezemic u Pardubic první řádové sestry – abatyše Christina s dvanácti sestrami cisterciáckého řádu. 1. června téhož roku vydala Rejčka zakládací listinu, ve které se mimo jiné praví: „My, Alžběta, z Boží milosti královna česká a polská, vdova po panu Václavovi, kdysi českém a polském králi, dává vědět všem současným i budoucím, že jsme již dříve uznali, jak je Bohu milé a přijatelné, když jsou nově zakládána zbožná a náboženská místa, kde je uctíván a chválen Nejvyšší. Touto nadějí a vírou vedeni a toužíce konat na zemi to, co nám v nebi přinese věčnou odměnu, k chvále a slávě všemohoucího Boha a na počest jeho matky, slavné Panny Marie, jsme nově založili klášter jeptišek, zvaný Aula Sanctae Mariae (Síň svaté Marie), na místě zvaném Staré Brno, doufajíce, že tímto nabídneme Bohu příjemnou a přijatelnou oběť za odpuštění našich hříchů, spásu duší našeho manžela a dalších našich předků a dobrodinců…“. Dokument rovněž potvrzuje darování statků a patronátního práva nad kostelíkem Panny Marie tomuto klášteru. Král Jan Lucemburský se darováním statků klášteru stává spoluzakladatel.

 

Zakladatelka Alžběta Rejčka na vitráži okna nad hlavním vchodem baziliky

 

První obydlí řádových sester bylo jistě jen provizorní. Nicméně štědrost zakladatelky a dary velmožů umožnily rychlou stavbu plánovaného díla. Protože se řeholnice po založení kláštera nemusely hned starat o výstavbu nového klášterního kostela, maje zatím k disposici bývalý farní chrám P. Marie, pustily se nejdříve do stavby kláštera. Až po vybudovaní obytných klášterních budov u západního křídla klášterního ambitu vznikly části chrámu přiléhající k nim: nejprve byly vystavěny obě podélné zdi hlavní lodi, a to zeď jižní jen do výše asi 5 m, s otevřenými arkádami pro zamýšlenou vedlejší loď, a celá zeď severní s jednoduchými úzkými okny bez kružeb. Vystavěna byla také přízemní část severního křídla velké příční lodi. K nim přiléhalo jižní a východní křídlo ambitu se sakristií a sousední kapitulní síní. Poté bylo dostaveno celé severní rameno velké příčné lodi, byl položen základ celého půdorysu chrámu včetně soklů nosných pilířů. Jak je patrno z měnícího se tvaru oken, buduje se potom celá severní část hlavní lodi a následuje východní část chrámu.

Již počátkem října 1323 dovolil Jan Lucemburský klášteru brát palivové a stavební dříví z královských lesů, roku 1325 pomohly odpustky, udělené biskupy všem, kdo přispějí na stavbu nového chrámu (biskupové udělují kostelu P. Marie odpustky – CDM CCLXXVI) a v téže době určil ve své závěti velký příznivec díla, moravský zemský hejtman Jindřich z Lipé, starobrněnský chrám za svoje pohřební místo. Roku 1327 souhlasil král Jan s přeložením starobrněnských cest tak, aby se uvolnilo místo pro potřebu stavby vznikajícího kláštera a chrámu.

 

Vizualizace výstavby kláštera a chrámu v polovině 14. století

 

Do roku 1335 vzniklo kněžiště, poté byla dokonče­na hlavní a jižní boční loď. K té byla přistavena nízká hranolová věž se čtvercovou místností v přízemí a pokladnicí v patře. Posléze byla dostavěna velká příčná loď a malou příčnou lodí bylo dílo nejpozději krátce po polovině 14. století dokončeno.

Předpokládá se, že už od počátku byl klášter i nový konventní chrám vybudován podle jednotného plánu. I když odborníci rozlišují několik stavebních fází, neboť je patrný postupný vývoj v použitém stavebním materiálu, kdy původní kamenné zdivo vystřídalo zdivo cihelné, měnila se profilace nosných pilířů, žeber klenby i okenních kružeb, výstavba probíhala bez delších přerušení.

Chrám Nanebevzetí Panny Marie, zvaný klášter Králové, je právem považován za klenot gotické archi­tektury na Moravě. Stavba se dochovala bez větších rušivých zásahů ve vzácné slohové čistotě až do současnosti. Osobní vliv zakladatelky výrazně formoval nejen stavební techniku, ale i výtvarnou koncepci stavby. Obytné klášterní budovy s kuchyní, refektářem (jídelnou) a dormitářem (společnou ložnicí) ležely před západním průčelím budoucího kostela a tvořily i západní křídlo čtvercové rajské zahrady, její jižní část přiléhala ke stěně chrámu a východní křídlo ukrývalo kapitulní síň ke shromažďování komunity. Část klášterních budov se dodnes dochovala – jejich obvodové zdi z červeného lomového kamene mají nejen původní úzká okna se široce rozevřenými špaletami, ale i portály, z nichž jeden vede do křížové chodby. Můžeme vidět i pozůstatky gotické klenby včetně zvířecích a rostlinných motivů na klenebních konzolách. Chrám byl bez věží, jen se sanktusovou vížkou nad průsečíkem hlavní lodi a mohutného transeptu, typického pro řád cisterciáků. Trojlistý závěr se však vymyká stavebním zvyklostem cisterciáckým a ukazuje spíše na pronikání vlivů z dalekého Porýní.

Nejstarší části kláštera i chrámu byly budovány převážně ze slepence, těženého v oblasti nedalekého Červeného kopce. Mladší zdivo chrámu, typické pro slezskou gotiku, je z režných cihel (na vnější i vnitřní straně, uvnitř vyplněné kamenem s maltou), kombinované s kamennými články z krinoidového vápence, těženého na Stránské skále. (Severinovi, DABB inv. č. 169 sg. 208 f.ú. Staré Brno - popis historie, 1903) Cihel se v Brně už předtím užívalo, ale nikdy v takovém rozsahu. Pro starobrněnský chrám se cihly i speciálně tvarovaly, když se použí­valy na klenby, skládala se z nich ostění oken a portálů, slepé arkády na štítech, panelování stěn či fiály nad římsami. Detaily oken, portálů a fiál vykazují vysokou kvalitu gotického zednického řemesla.

Svou prostorovou dispozicí byl chrám od svého založení neúplnou bazilikou – vysoko položená okna osvětlují hlavní loď, k ní však přiléhala jen jedna nižší loď na jižní straně, s výraznou příční lodí (transeptem) a monumentálním trojlistým závěrem. Kněžiště i obě jeho boční ramena jsou polygonálně uzavřená s odstupňovanými vnějšími opěrnými pilíři s ozdobnými štítky a kytkami. V zadní části hlavní lodi byla v patře umístěna rozměrná oratoř řeholnic spočívající na středních pilířích, do které se vstupovalo přímo z budovy kláštera. Spodní část hlavní lodi a loď vedlejší byly určeny pro veřejnost.

Celý interiér chrámu je jednotně sklenut křížovými žebrovými klenbami s polygonálními konzolami. Okenní kružby (motivy troj – a čtyřlistů a trojpaprskové růžice oken závěru či šestidílné okno s růžicovou kružbou jižního portálu) patří k nejbohatším v českých zemích před příchodem Matyáše z Arrasu do Prahy. Vyznačují se lehkostí, dynamikou a redukcí hmoty. Zdi jsou často odhmotněny hlubokými výklenky a panelováním, které opticky ztenčují i masivní stěny.

Po dobudování kláštera byl celý areál včetně hospodářských budov obehnán masivní zdí s bránou na východní straně směrem k ulici Pekařská. 

Do dalších osudů kláštera se promítají dějiny země, pře­devším pak blízkého Brna. Klášter, umístěný mimo městské hradby, nemohl být ochráněn před rušivými zásahy. V roce 1421 byly řeholnice husity vyhnány a klášter byl vypleněn. Král Zikmund zastavil jeho majetek, který se jen částečně a postupně podařilo získat zpět. Roku 1426 apeloval arcivévoda Albrecht na věřitele kláštera, aby na něj kvůli dluhům příliš netlačili, protože jeptišky neměly ani na obživu. (Gregor Wolny, Kirchliche Topografie, sv. I. s. 143-183; ed. r. 1856, A. Essenwein – Die kirche der P.P. Augistiner in Brünn (Das Königinskloster in Altbrün ve sborníku Mittheilungen Kaiserl. Königl. Central-Commission, A. Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung II.). V roce 1428 klášter opět vypálila husitská vojska při pokusu sirotčího hejtmana Velka Koudelníka z Březnice dobýt Brno.

V roce 1467, poté, co byly v Brně veřejně přečteny exkomunikační buly proti králi Jiřímu z Poděbrad (dne 23. prosince 1466 prohlásil papež Pavel II. krále Jiřího z Poděbrad za kacíře sesazeného z trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu), Brno se postavilo proti králi Jiřímu. Když královská posádka na Špilberku započala boj proti městu, obsadili Brňané pod vedením Jana z Boskovic, vojevůdce katolické ligy a bratra olomouckého biskupa Protase, starobrněnský klášter, postavili baštu proti Špilberku a začali ostřelovat hrad. 28. července 1467 zde však byli přepadeni a zajati vojsky Viktorína, syna krále Jiřího. Viktorínova vojska poté celé Staré Brno vypálila a klášter s kostelem zpustošila tak, že jeho oltáře, varhany a malovaná okna byly dlouhou dobu v sutinách. V té době zastávala úřad abatyše v královnině klášteře Maria Saal Berta z Boskovic, sestra jak biskupa Prothase, tak vojevůdce. To poskytuje dostatečné vysvětlení důkladnosti zkázy. Jeptišky se musely uchýlit jinam a teprve až vojska uherského krále Matyáše Korvína roku 1469 po půlročním obléhání dobyla hrad Špilberk, mohly se roku 1470 vrátit do kláštera. (A. Essenwein – Die kirche der P.P. Augistiner in Brünn), dle článku Der Kreuzgang von Maria Saal in Brünn - Adolf Raab, DABB inv. č. 169 sg. 208.

Po roce 1470 započala abatyše Perchta z Boskovic za výrazné pomoci svého bratra, olomouckého biskupa Prothasia z Boskovic postupnou obnovu vypálených klášterních budov i kostela. Opravy, zvláště pak obnova kostelního inventáře, se protáhly až do osmdesátých let 15. století. Lze s nimi spojit vznik sedlových portálů v přízemí staré­ho konventu i v patře. Nacházíme je ve vstupu na hudební kruchtu a také do „pokladnice". Tam se dochovaly také pozdně gotické kované dveře. Roku 1479 byl ulit zvon, následně se pořizovaly nové oltáře, které vybavila deskovými obrazy. Nejvýznamnější je odpustkový obraz Mše sv. Řehoře z roku 1480, který byl umístěn na oltáři sv. Kříže. Několik deskových obrazů, pocházejících z tehdejších oltářů, je dnes uloženo ve sbírkách Moravské galerie, když je augustiniáni v 19. století darovali někdejšímu Františkovu muzeu. Další z těchto obrazů jsou ve sbírkách starobrněnského kláštera. 3. srpna 1483 biskup olomoucký Prothasius z Boskovic nově vysvětil kostel a hlavní oltář spolu s třemi dalšími oltáři.

 

Mše sv. Řehoře – deskový obraz neznámého autora z roku 1480

 

Po stavební stránce více než kostel utrpěla škodu obytná část kláštera a křížová chodba. I po jejich opravě byly po dalších sto letech v tak špatném stavu, že na přelomu 16. a 17. století došlo k rekonstrukci polozbořeného ambitu. Nově byly vystavěny vnitřní zdi s opěrnými pilíři kolem rajského dvora, jejich fasáda byla opatřena malovaným kvádrováním a vnitřek ambitu byl zaklenut raně barokní valenou klenbou.

Za stavovského povstání roku 1619 byl klášterní majetek od nekatolických rebelů rozchvácen, teprve po bitvě na Bílé Hoře byl klášteru majetek zase vrácen.

Netrvalo dlouho a k dalšímu zničení klášterních budov došlo v průběhu obléhání Brna švédskými vojsky za třicetileté války roku 1645.

 

Starobrněnský klášter na obraze L. Pinkavy při obléhání Brna Švédy roku 1645

 

Stav kláštera poté donutil řádové sestry již k některým podstatnějším zásahům do klášterního areálu.  Na troskách starších stavení byl vybudován západně od kostela nový klášter okolo nepravidelného vnitřního dvora u bývalého špitálu. Zejména jeho severní křídlo svědčí o tom, že zde byla pouze upravena nějaká starší stavba. K ní byl připojen nový trakt západní a část traktu jižního, který tehdy přiléhal ke špitálním budovám. Výstavba nového konventu je datovaná na jižním portálu rokem 1663; datum je uvedeno spolu se znakem kláštera a iniciálami tehdejší představené Zuzany Obigailové (abatyší byla v letech 1658-1664).

V dalších desetiletích práce na obnově zřejmě pokračovaly. Byl obnoven a nově zaklenut dormitář řeholnic, který přiléhal bezprostředně k západní částí chrámu a na chór sester se z něj chodilo pozdně gotickým portálem. Dodnes jsou zachovány vyřezávané dveře, které byly do portálu pořízeny roku 1676 s reliéfní polopostavou sv. Bernarda z Clairvaux, symboly čtyř evangelistů, veraikonem a s nástroji Kristova umučení.

 

Detail vyřezávaných dveří na kůr z roku 1676

 

Architektonická podoba nově upravených budov je vcelku prostá, vytvořená v raně barokním stylu. V interiérech však měla být vybavena štukovou a malířskou výzdobou, jak na to ukazuje ojediněle zachovaný výkres s návrhem z roku 1699.

Před rokem 1737 byl ke klášteru jižně od kostela přistavěn samostatný trakt proboštství podle projektu brněnského architekta Mořice Grimma. Probošti působící v ženském klášteře byli kněží jmenováni z cisterciáckého řádu, ustanovení jako duchovní správci, jejich úkolem bylo zajišťovat spolu s kaplany jednak bohoslužby v klášterním kostele a duchovní vedení pro řeholnice, jednak duchovní správu při kapli na Špilberku a farním kostele sv. Václava na St. Brně – (Wolný).

Průčelí proboštství se původně neobracelo (jako v současné době) do volného prostoru, ale do nepravidelného nádvoří obklopeného blokem budov s obydlími úředníků klášterního hospodářství. Do nádvoří se vchá­zelo hlavní bránou přibližně z nároží Úvozu a Pekařské ulice; tyto budovy byly zbořeny až na přelomu 19. a 20. století.

 

Budova probošství

 

Kromě výstavby a úprav klášterních budov upravovaly řeholnice i klášterní kostel. Roku 1666 byla vybudována nová zvonice nad křížením transeptu a na severní straně chrámu byla zřízena kaple Božího hrobu (Samek). Koncem 17. století dala abatyše Barbora Vodičková (1689-1714) vestavět do severního ramene velké příční lodi hudební kruchtu („figurální kůr"). Na stavbu navázala o něco později rovněž úprava dvou oltářů u pilířů mezi hlavní lodí a bočními kaplemi ve 40. letech 18. století s obrazy malíře Felixe Antona Schefflera z roku 1746. V roce 1725 byla na střeše kostela postavena na místě dřívější nová zvonice brněnským měšťanským tesařským mistrem Johannem Ebenbergerem a pokryta mědí od brněnského měšťanského měďaře Sebastiana Riedla. Vrchol zvonice zdobila měděná silueta Panny Marie.

Za poslední abatyše Antonie von Ulrici (1741—1782) došlo po roce 1762 s finanční pomocí soukromých dárců k celkové úpravě chrámového interiéru, která jej doplnila o další umělecká díla a zejména jej spojila do jednotného, pozdně barokního dekorativního celku. Sjednocením architektonické dispozice oltářů, jejich sochařské výzdoby a dalšího zařízení byla pověřena dílna významného brněnského sochaře Antona Schweigla a jeho syna Ondřeje Schweigla. Ten vybudoval v letech 1762-1765 v závěru kně­žiště nový hlavní oltář s monumentálním sloupovým retabulem: na mra­morovém podstavci se zvedá zděná kulisa, povrchově upravená umělým mramorem. U paty sloupů stojí štukové sochy svatých v nástavci je sousoší nejsvětější Trojice zasazené v oblacích s anděly a andílky. Obraz Nanebevzetí P. Marie uprostřed retabula namaloval Josef Tadeáš Rotter dle předlohy Franze Antona Maulbertsche. Není pochyb, že tento hlavní oltář byl nádherný; pověřený komisař pro zrušení kláštera cisterciaček hrabě Mitrovský ve své zprávě uvádí, že „svatostánek je ze zlata a stříbra a je posázen perlami a drahým kamením“ (Šigut – Zrušení kláštera Králové na St. Brně). O kráse oltáře se můžeme přesvědčit na dochovaném modelu ve Slezském muzeu v Opavě.

 

Model oltáře z dílny Antona Schweigla ve Slezském muzeu

 

A. Schweigl upravil rovněž dvojici starších oltářů u pilířů mezi hlavní lodí a bočními kaplemi - oltář sv. Bernarda z Clairvaux s Schefflerovým obrazem doplnil O. Schweigl dřevořez­bami svatých Vendelína a Notburgy, protější oltář sv. Benedikta, opět se Schefflerovým obrazem, vybavil figurami sv. Floriána a Šebes­tiána.

Přibližně ve stejné době vznikly i oltáře u pilířů v místech křížení hlavní a velké příčné lodi, plastická výzdoba je dílem neznámého štukatéra. Mariánský oltář má hlavní obraz P. Marie škapulířové s cisterciáckými světci a v nástavci kasulový obraz sv. Petra a Pavla od od T. Rottera, u paty sloupů sochy sv. Řehoře a Karla Boromejského. Na protějším oltáři byl zasazen obraz sv. Rodiny a v nástavci obraz sv. M. Magdaleny, rovněž od T. Rottera, u sloupů sochy sv. Prokopa a Jana Nepomuckého (nyní je zde oltář sv. Rity).

Oltáře v malé příčné lodi pocházejí opět ze Schweiglovy dílny; jejich štuková výzdoba však vznikla prací mistrových pomocníků, obrazy namaloval Ignác Raab. Oltář v severním rameni obsahuje obraz Čtrnáct svatých pomocníků, u paty sloupů sochy sv. Cyrila, Jana Nepomuckého, bl. Jana Sarkandera a sv. Metoděje, v nástavci uprostřed figuru sv. Václava, na volutových křídlech postavy světic Ludmily a Hedviky. Na oltáři v jižním rameni je obraz Všech svatých, u paty sloupů archandělé Gabriel a Rafael a dva adorující andělé, v nástavci archanděl Michael a adoranti.

Dílem O. Schweigla pořízeným cisterciačkami je i kaza­telna z kašírovaného štuku, přisazená k nároží hlavní a velké příční lodi. Je přístupná po schodišti obtáčejícím pilíř. Vstup na schodiště uzavírá kovaná mříž s kartuší a malovaným znakem objednavatelky abatyše Antonie voň Ulrici (1741-1782). Na zábradlí kazatelny jsou umístěny zlacené dřevěné reliéfy s náměty Mojžíšova vyvedení Židů z egyptského zajetí (Mojžíš před faraónem, Přechod Rudého moře, Sbírání many, Mojžíš vyráží vodu ze skály, Uctívání zlatého telete), doplněné na zadní straně řečniště scénou Vztyčení bronzového hada, a na stříšce kazatelny potom trojrozměrnou štukovou sochou samotného Mojžíše přijímajícího desky Desatera.

Abatyše Antonie z Ulrici nechala vyrobit uprostřed kostela před presbytářem nad hrobem zakladatelky u oltáře sv. Kříže od sochaře Ondřeje Schweigla náhrobek z šedého tišnovského mramoru ve formě sarkofágu. Také zde byla umístěna votivní socha, zobrazující klečící královnu Alžbětu, držící v rukou model starobrněnského kostela a obětující jej Bohu. Po zrušení cisterciáckého kláštera byl mramorový sarkofág odstraněn z důvodu získání prostoru a byl prodán jako oltářní stůl do farního kostela v Lysicích (Trapp – Kirchliche Kunst Denkmale). Dřevěná socha zakladatelky byla zničena francouzskými vojáky v roce 1805, model kostela byl uschován a roku 1821 předán do Františkova muzea.

 

Dřevěný model chrámu z náhrobku Alžběty Rejčky – Muzeum města Brna

 

Za poslední stopy stavební činnosti cisterciaček na Starém Brně, trvající 459 let, lze považovat úpravu podkruchtí ve velké příčné lodi. Patrně František Antonín Grimm navrhl úpravu tak, že do osy vložil oltářní niku a přístup na hudební kruchtu vyřešil nově vřetenovým schodištěm prorážejícím raně barokní klenbou.

Výnosem císaře Josefa II. ze dne 8. března 1782 byl klášter cisterciaček ke dni 18. března 1782 zrušen. V té době v něm žilo 58 řádových sester. Majetek kláštera včetně vzácného oltáře s perlami a drahokamy, zlaté korunky české královny Alžběty Rejčky, posázené drahokamy, kterou zakladatelka věnovala klášteru, cenných obrazů a knihovny, převzal náboženský fond (František Šigut – Zrušení kláštera Králové na St. Brně, časopis Museum, 1934). Sestry dostaly na vybranou – buď do 18. srpna 1782 přestoupí do kláštera alžbětinek či k voršilkám, nebo na základě žádosti u biskupa budou zproštěny svých slibů, vystoupí z kláštera a budou žít u svých příbuzných. Část sester, černě oděna, si pořídila dům na Starém Brně a chodily do chrámu k společným modlitbám až do jejich smrti (dle církevního historika prof. A. Neumanna). Poslední abatyše Antonie z Ulrici odešla na pozvání opata do cisterciáckého kláštera na Velehrad a tam 2. ledna 1784 zemřela a byla pochována.

Císař Josef II. do zrušeného kláštera na Staré Brno přestěhoval z města (z dnešního Moravského nám.) augustiniány od sv. Tomáše, jejichž klášterní budova se stala sídlem zemského gubernia a později budovou městského místodržitelství. (Leopold Künzel)

 

Starobrněnský klášter na rytině Friedricha Bernarda Wernera, 1752

 

 

Staré Brno na rytině Friedricha Bernarda Wernera, 1752.