Ministranti

Informace pro ministranty:

Příprava na mši svatou

Ministranti přicházejí do sakristie v takovém časovém předstihu, aby byli nejpozději 5 minut před začátkem mše svaté oblečeni a připraveni rozdělit si mezi sebou činnosti, které budou během mše svaté vykonávat. Lektoři by měli vždy přijít o něco dříve, aby měli dostatek času na seznámení s textem, který budou při mši svaté číst.

Při velkých slavnostech je nutné, aby ministranti byli v sakristii připraveni již půl hodiny před bohoslužbou. Při těchto příležitostech bývá potřeba řešit velké množství činností, některé z nich se   vykonávají jen zřídka nebo dokonce jednorázově. Vedoucí ministrantů proto musí mít dostatečný časový prostor, aby mohl rozdělit všechny potřebné úkony mezi přítomné ministranty a mohl jim vysvětlit podrobnosti a případné nejasnosti, aby mše svatá mohla probíhat důstojně a beze zmatků. O Velikonocích se některé věci rozdělují a koordinují i několik dní dopředu (zpěv pašijí, lektoři, umývání nohou, klapačky).

Mše svatá pro ministranty začíná společnou modlitbou s knězem, který modlitbu zahájí. Text je napsán nalevo od kříže na zdi sakristie:

Pane, otevři má ústa, abych Tě důstojně chválil a očisť mé srdce ode všech nedokonalostí, abych Ti uctivě sloužil po celou mši svatou u Tvého oltáře. Amen.

Příchod k oltáři

Pořadí, ve kterém přicházíme k oltáři, má svá jasná pravidla. Zde je uvedeno obecné pořadí osob, jak se zařazují do průvodu, málokdy jsou samozřejmě přítomní všichni jmenovaní:   

  • Pokud je během mše kadidlo, první jde ministrant s kadidlem, vedle něj jde ministrant s loďkou.

  • Pak jde ministrant nesoucí kříž a vedle něj 2 ministranti se svíčkami (kříž jde v průvodu obvykle při větších slavnostech a při křížových cestách).

  • Následují ostatní ministranti ve dvojstupu seřazení podle velikosti, první jdou nejmenší, nakonec největší ministranti (případně nejstarší ministranti). Ministranti by se měli už v sakristii řadit na pravou nebo na levou stranu podle toho, co budou u oltáře vykonávat, aby nemuseli u oltáře zbytečně přebíhat z jedné strany na druhou. Pokud nemají určenou funkci, obvykle je lepší jít napravo, kde bývá ministrantů méně.

Pokud je počet ministrantů lichý, jeden jde sám uprostřed. Je vhodné, aby byl někde uvnitř zástupu ministrantů, a ne vpředu nebo vzadu.

  • pak v průvodu následují postulanti, novicové, řádoví bratři …

  • pak může jít ministrant nesoucí nad hlavou lekcionář

  • průvod uzavírají kněží (jáhnové, biskupové)

Jakmile přijdeme k obětnímu stolu, rozejdeme se před schodkem na obě strany. Pokud je nesen kříž se svíčkami, jdou tito ministranti na pravou stranu a (nikdy) nepoklekají. Turiferář a  navikulář (ministranti s kadidelnicí a loďkou) jdou na levou stranu (zde taktéž nepoklekají). Ministrant nesoucí nad hlavou misál se zařadí na levém kraji vedle kněze, nepokleká, jen se ukloní.

První (nejmenší) ministranti jsou nejvíce na kraji. Měli by jít tak daleko, aby se před oltář vešli všichni, co jdou za nimi. Pokud je ministrantů tolik, že by se v jedné řadě před oltář nevešli, musí vytvořit další řadu. V každém případě uprostřed musí zůstat dostatek místa pro kněze, kteří přijdou před oltář jako poslední.

Všichni společně s knězem před oltářem poklekneme, ukloníme se hlavou a poté stojíme na místě, teprve až poslední kněz (nebo biskup) políbí obětní stůl, jdou i ministranti k oltáři (při pontifikálních mších nebo velkých slavnostech někdy není pro ministranty u oltáře místo a zůstávají v prvních řadách v lavicích mezi lidem). Pokud je v průvodu ministrant, který nese slavnostně lekcionář nad hlavou, položí ho na obětní stůl poté, co jej (poslední) kněz políbí, ukloní se směrem k obětnímu stolu a poté odchází na své místo na levém boku. U oltáře se řadíme tak, že nejmenší ministranti jsou nejblíže k lidu a k obětnímu stolu (což je výhodné obzvláště v zimě, protože na ně svítí infrazářiče ????). Ministranti s křížem a se svíčkami odcházejí za oltář pravou stranou, kde ponechají tyto věci a zařadí se zpět mezi ostatní ministranty.

Pohyb u oltáře

Často se naráží na problém, jak se chovat v prostoru mezi obětním stolem a oltářem. Po políbení obětního stolu knězem se tento stává nejdůležitějším místem v kostele. Z tohoto důvodu by se měli ministranti co nejvíce držet v jeho blízkosti, tedy místa na úrovni obětního stolu by měla být pokud možno obsazená.

Pokud ministrant potřebuje přejít na druhou stranu, prochází se uličkou až vzadu za oltářem. Ve výjimečných situacích lze přejít na druhou stranu i před oltářem, pak se uprostřed až do proměnění uklání směrem k obětnímu stolu (ne k oltáři), od proměnění se pokleká směrem opět k obětnímu stolu. Tato pravidla pro pokleknutí a úklonu platí, i pokud se přechází před obětním stolem ze strany k lidu.

Jak již bylo uvedeno, přecházení mezi oběma stranami před oltářem by se měla minimalizovat na situace, kdy to nejde jinak. Je to nutné například v situaci, kdy má ministrant „držení“ a také první čtení. V tomto případě musí po skončení modlitby kněze odložit misál na stolek a přejít na druhou stranu k ambonu. Podobná situace je, pokud má ministrant přímluvy (čtou se od ambonu) a kněz je u sedes. O Vánocích někdy stromky blokují průchod za oltářem a v tomto případě je nutné přecházet na druhou stranu před oltářem.

Prostor za oltářem je třeba využít pro situace, kdy by naše počínání působilo rušivě. Proto pokud je třeba se domluvit o něčem důkladněji, zavázat si tkaničku, pořádně se vysmrkat apod., konejme to za oltářem. Pokud se někomu udělá nevolno, je ideální zavčas odejít do sakristie, v nouzových případech je možné opět odejít za oltář.

Sepnutí rukou

Správné sepnutí rukou je následující:

slozeneruce

Pokud je v bazilice velká zima, mohou si ministranti dát ruce ve vhodných chvílích do rukávů.

Zvonění

Proměňování

  • V okamžiku, kdy kněz vztáhne ruce nad kalich nebo těsně předtím (kněz sundává z kalicha pallu), vybraný ministrant jednou zazvoní zvonky a všichni ministranti pokleknou.

  • Při pozdvihování se zvoní na gong od nejhlubšího (spodní) po nejvyšší tón (chléb, víno).

  • Proměňování končí při druhém pokleknutí kněze (po proměnění vína), kdy se 3x zazvoní zvonky

  • Pokud se slouží mše svatá v Křížové kapli, kde není gong k dispozici, zvoní se pouze na zvonky. Před a po začátku proměňování 1x, během pozdvihování 3x.

Sv. přijímání

  • V okamžiku, kdy je ciborium s Hostiemi na obětním stole, kněz pokleká. V tuto chvíli se jednou zazvoní na zvonky a všichni ministranti si kleknou.

  • Při zavření svatostánku po přijímání se zazvoní třikrát zvonky, klečící ministranti si stoupnou. Dříve stoupnout si lze jen v nutných případech (např. ministrant mající na starosti konvičky).

První pátek, litanie

  • Žehnání Nejsvětější Svátostí –  zazvoní se jednou gongem (nejhlubší tón) při žehnání na každou ze tří stran, nechává se doznít (celkem se tedy zvoní 3x )

  • Při zavření svatostánku 3x zazvonit na zvonky

Zvonit se může pouze na jedné straně, jeden ministrant zvoní na gong, jeden zvoní zvonky. V bazilice jsou zvonky na obou stranách a mohou zvonit dva ministranti zaráz. Na gong se bouchá paličkou z boku, údery shora nemají dobrý zvuk (ideální je si to vyzkoušet mimo mši svatou).

Kalich

Jeden ministrant, který má na starost kalich, ho na oltář dává i bere (úklid ale může po domluvě přenechat i nějakému menšímu ministrantovi). Kalich se dává na obětní stůl až po skončení modlitby po přímluvách (byť během přímluv by bylo času dost, ale tato činnost by působila rušivě). V neděli, kdy se k oltáři přinášejí dary, je na rozložení kalichu času dost, ve všední dny kněz počká, až ministrant svou práci dokončí. Pokud je vedle kalicha nachystané ciborium s hostiemi, ministrant ho taktéž přinese na obětní stůl buď zaráz s kalichem, nebo může jít nadvakrát.

Správné rozložení kalicha je o něco složitější v křížové kapli, kde se slouží mše svaté v zimě. Zde je obětní stůl malý, proto je třeba posunout mikrofon i misál na kraj, rozložit korporál, a mikrofon a misál na něj po rozložení kalicha přisunout.

Správně rozložený kalich vypadá následovně:

rozlozeny kalich popis

Kalich se uklízí po Svatém Příjímání jako poslední poté, co jej kněz nebo jáhen složí a odchází k sedes. Ministrant by měl umět složit kalich i sám pro případ, že to kněz neudělá. Odnesení kalicha je třeba synchronizovat s ministrantem, který má držení, oba jdou k obětnímu stolu zaráz, každý ze své strany, jeden vezme kalich, druhý misál. Kalich se odnese na stolek na levé straně, tam kde byl nachystaný přede mší.

Konvičky

Ministranti, kteří mají na starosti konvičky, začínají službu tím, že v okamžiku, kdy k oltáři někdo z lidu přináší dary, jdou vedle kněze, který jde dary převzít. Kněz přijme dary a předá je ministrantům. Miska s hostiemi se donese na obětní stůl, konvičky se odnesou na stolek vlevo.

Pokud nejsou dary, konvičky jsou nachystané přímo na stolku od paní kostelnice. Jestliže mají konvičky zátku, tak se odstraní. Ministrant vezme obě konvičky do rukou tak, aby ouška směřovala od něj. V okamžiku, kdy se kněz pomodlí úvodní modlitbu u obětního stolu a otočí se směrem k ministrantům vyrazí ministrant s konvičkami ke knězi a podá mu nejdříve konvičku s vínem a poté konvičku s vodou. Kněz si nalévá do kalicha obojí sám a konvičky ministrantovi vrátí. Ten jde zpět ke stolku.

Na stolku bývá nachystána velká konvička s vodou, miska na vodu a ručníček. Pokud není k dispozici velká konvička s vodou, lze použít i malou skleněnou (v Křížové kapli). Jeden ministrant vezme konvičku a misku na vodu, druhý ručníček (při nedostatku ministrantů musí někdy i ručníček obstarat jeden ministrant) a opět, když se kněz otočí směrem k nim, jdou společně za ním. Ministrant s konvičkou umyje ruce knězi, stačí jen trošku vody, poté druhý ministrant podá knězi ručníček, ten si utře ruce a vrátí jej zpět. Kněz a ministranti se vzájemně ukloní a ministranti se vrátí ke stolečku. Zde vylijí vodu z misky do nádoby, která je tu připravena (obvykle někde pod stolkem), vytřou ručníčkem misku, ručníček složí a dají jen na držák. Víčka na konvičky je možné vrátit.

Ministrant, který měl konvičku, má ještě jednu službu po svatém přijímání. Kněz purifikuje misky, pateny, pak se otočí směrem k ministrantovi, který donese konvičku s vodou a nalije knězi do kalicha vodu. Kněz obvykle dá ministrantovi najevo, kdy má přestat nalévat vodu, buď gestem ruky, nebo i slovně. Ministrant pak vrátí konvičku zpět na stolek. Protože někdy odnáší Hostie do svatostánku někdo jiný, než kněz, který purifikuje liturgické předměty, musí být ministrant s konvičkou ve střehu a v případě potřeby vstát a jít pro konvičku, zatímco ostatní ještě klečí a čekají, dokud se nezavře svatostánek.

Misál

Misál bývá nachystán v sakristii, je proto dobré se s knězem domluvit, kdy nastoupit a co bude potřebovat nalistovat. Standardně je to úvodní modlitba před čtením a modlitba po přijímání. Na oltáři obvykle bývá nachystán druhý misál, ze kterého čte kněz modlitby u obětního stolu. V opačném případě je nutné dát misál na obětní stůl zaráz s kalichem.

Po přijímání, zatímco jeden ministrant odnáší z obětního stolu kalich, z druhé strany druhý ministrant odnese ve stejnou chvíli misál i stojanem a položí ho na stolek. Nalistuje si text závěrečné modlitby a v okamžiku, kdy kněz povstane a řekne „modleme se“, ministrant drží misál tak, aby z něj kněz mohl číst.

Při nedostatku ministrantů (a v křížové kapli) se držení misálu neprovádí, kněz čte vše z misálu na obětním stole.

Svíčky

Ministranti se svíčkami jdou v průvodu první (případně za ministranty s kadidlem a loďkou), mezi nimi by měl jít kříž. Před oltářem jdou na pravou stranu, nepoklekají.  Ostatní se řadí po obou stranách před oltářem.

Jakmile začíná „Aleluja“, měli by ministranti se svíčkou stát nachystaní před obětním stolem úplně vpředu, a pak by měli jít společně s knězem k ambonu (kněz vstane ze sedes, ukloní se před obětním stolem a jde k ambonu). Před oltář jdou ministranti se svíčkami před evangeliem každý ze své strany, zpět za oltář se oba vrací už po jedné straně.

Při odchodu do sakristie stojí ministranti se svíčkami a křížem mezi prvními lavicemi a stojí čelem k oltáři. Na rozdíl od ostatních nepoklekají.

Čtení

Pokud má první čtení ministrant, nese tento k oltáři lekcionář. O nedělích a svátcích se nese lekcionář v průvodu k oltáři slavnostně (viz kapitola Příchod k oltáři). Pokud má čtení někdo z lidu, některý z ministrantů přináší lekcionář k oltáři místo něj a po příchodu k oltáři ho poté, co kněz políbí oltář, položí na ambon otevřený na lekci, která se bude číst jako první.

Pro čtení je dobré se řídit určitými pravidly, která jsou dobře zpracovaná například na stránkách farnosti u sv. Tomáše v Brně:

www.svtomas.net/pravidla_pro_lektory.pdf

Nebo stručněji zde:

www.bible24.unas.cz/pravidla-pro-lektory.pdf

Přímluvy

Během vyznání víry se ministrant, který čte přímluvy, nachystá, připraví si knihu s přímluvami. Při konci vyznání víry odejde k ambonu, nebo k sedes, kde je kněz, který kázal. Pokud není vyznání víry (ve všední dny), ministrant chvíli po kázání vyčká a pak odchází ke knězi (ten někdy dává najevo, kdy vyrazit – například udělá krok vpřed, ohlédne se).

Pokud jsou čteny přímluvy od ambonu, ministrant položí knížku před kněze na pultík a ten přečte úvodní modlitbu. Pak ustoupí dozadu nebo na bok a ministrant přistoupí k mikrofonu a přečte jednotlivé přímluvy. Pokud je přímluv ve všední den mnoho, nemusí číst nutně všechny (může si vybrat cca 5-7 přímluv), ale vždy se čte poslední, která bývá za zemřelé a nakonec úmysl, na který je sloužena mše svatá.  Úmysl bývá nalepený na lístečku v knížce, text připraví paní kostelnice nebo některý z velkých ministrantů. Protože na lístečku bývají obvykle jména, je třeba se s nimi dobře seznámit, aby při čtení nedocházelo ke zbytečnému zakoktávání či přeřeknutím.

Pokud je úvodní modlitba u sedes, ministrant podrží knížku knězi, aby mohl text přečíst a po skončení modlitby přejde k ambonu, cestou se ukloní před obětním stolem. Po skončení přímluv opět odchází k sedes, kde podrží knězi knížku a ten přečte závěrečnou modlitbu.

I když je v knížce zpravidla napsaná odpověď na přímluvy, zpravidla ji nečteme a ponecháváme tak lid, aby odpověděl klasicky „Prosíme Tě, vyslyš nás“. Jiné odpovědi způsobují zmatky, málokdo si je totiž správně zapamatuje. Další možností je, že po úvodní modlitbě varhaník začne hrát „Kyrie eleison“ a pak lid spolu s varhaníkem po každé přímluvě odpovídá tímto zpěvem.

Ohlášky

Po závěrečné modlitbě kněze po přijímání odchází ministrant k ambonu, odkud se čtou ohlášky (až na výjimky pouze v neděli). Kněz obvykle mezitím vyzve lidi, aby se posadili. Ministrant dostane text, který musí přečíst, často je třeba informace drobně přeformulovat. Je vhodné se na čtení ohlášek připravit už v sakristii, text bývá dlouhý a často obsahuje cizí jména u svátků, které se budou slavit. V sakristii je možné si text tužkou doplnit o poznámky nebo o správnou výslovnost. Je třeba dávat pozor, občas jsou v ohláškách informace, které se mají číst pouze na jedné konkrétní mši svaté.

Ohlášky jsou zahájeny informací, co dnes slavíme (toto obvykle musí ministrant zformulovat samostatně do věty podle nadpisu na papíře), např. Dnes slavíme první neděli adventní“.

Někdy bývá při ohláškách čtený i pastýřský list biskupů, v tomto případě je možné se prostřídat ve čtení s dalším ministrantem.

Kadidlo

Ministrant nesoucí kadidelnici se nazývá turiferář, ministrant nesoucí loďku s kadidlem je navikulář. Chodí vždy spolu, navikulář po levé ruce turiferáře.

Turiferář zavčas přede mší rozpálí uhlíky nebo speciální kapsle ve spojovací chodbě k opatství. Před začátkem mše svaté ještě v sakristii turiferář s navikulářem přistoupí ke knězi, který nasype kadidlo do kadidelnice. Turiferář a navikulář jdou v čele průvodu ještě před křížem, před svatostánkem nepoklekají a jdou na levou stranu oltáře.

Kněz políbí oltář, podle potřeby dosype kadidlo a od turiferáře převezme kadidelnici. Kněz pak obchází oltář a okuřuje ho. Poté vrátí kadidelnici turiferáři a ten pak s navikulářem  odchází do sakristie.

Před evangeliem přijdou turiferář a navikulář ke knězi k sedes, kde kněz nasype kadidlo do kadidelnice. Pokud kněz stojí, stojí tito ministranti také, pokud sedí, pokleknou před ním. Poté odcházejí před obětním stolem k ambonu, kde vyčkávají (po pravé ruce kněze). Po slovech „Slova svatého evangelia podle...“ podá turiferář kadidelnici knězi a ten okouří evangelium. Poté vrátí kněz kadidelnici turiferáři a ten spolu s navikulářem odstoupí kousek dál od kněze směrem k ministrantům a stojí před nimi. Po skončení evangelia odcházejí do sakristie.

Při přinášení darů jdou turiferář a navikulář jako první a pak odcházejí na levou stranu oltáře. Nachystají se dary, poté kněz nasype kadidlo, okouří dary a obětní stůl. Turiferář potom převezme kadidelnici a okouří kněze (3x2 směrem k němu). Potom si kněz myje ruce a turiferář odchází okouřit lid dopředu před obětní stůl (3x2 nejprve doprostřed, pak doleva, pak doprava). Před i po okuřování kněze i lidu se turiferář ukloní. Potom turiferář a navikulář odcházejí za oltář.  Před proměňováním přicházejí před obětní stůl, kde pokleknou a navikulář nasype turiferářovi kadidlo do kadidelnice. Při pozdvihování okuřuje turiferář (3x3) nejprve Tělo a pak a Krev Páně. Po slovech „Tajemství víry“ odcházejí společně do sakristie. Před Svatým Přijímáním se už bez kadidelnice a loďky vracejí k oltáři.

Pokud je přítomen jáhen, podává turiferář kadidelnici místo knězi vždy jemu.

Pateny

Zatímco všichni ministranti klečí, kněz přijme Tělo a Krev Kristovu a připravuje Hostie na obětním stole. Jeden ministrant, který má patenu, může vstát, a jít připravit pateny. Jsou umístěny na stolku na levé straně. Vezme tolik paten, kolik bude podávajících. Jakmile se kněz otočí k ministrantům, ti vstanou a jdou k němu ke Svatému Přijímání. V tu chvíli jdou ministranti, kteří mají patenu, jako první, nebo alespoň mezi prvními. Převezmou si patenu od ministranta, který je vyzvedl a jeden z nich drží patenu ministrantům, kteří přistupují ke Svatému Přijímání. Jakmile odcházejí kněží nebo k tomu pověření ministranti podávat Svaté Přijímání lidem v kostele, ke každému podávajícímu by se měl přidat jeden ministrant s patenou.

Pokud ministrant s patenou z jakéhokoliv důvodu nestihne Svaté Přijímání a někdo jiný už jde podávat a nemá k sobě nikoho s patenou, odchází tento ministrant z fronty okamžitě (bez Přijímání) a jde konat svoji službu. Ke Svatému Přijímání může jít nakonec, kdy už byli u přijímání všichni lidé, stačí si říci podávajícímu.

Po skončení služby s patenou ministrant buď položí patenu na obětní stůl, nebo ji předá podávajícímu, který to učiní za něj.

Ministrant stojí obvykle po levé straně podávajícího, patenu dává pod hostii pouze v případě, že se jedná o přijímání do úst. Pokud někdo přijímá na ruku, patena se pod hostii nedává. Nemá smysl dávat patenu pod hostii za každou cenu, například pokud má někdo tlustou šálu, nebo přijde maminka s dítětem v náručí.

A nakonec to nejdůležitější. Služba s patenou je velmi zodpovědná, ačkoliv to tak nemusí na první pohled vypadat. Ministrant s patenou jistí podávajícího v případě, že mu Hostie vypadne z ruky. Zachycenou Hostii si podávající vezme z pateny a pokračuje se dále s podáváním Svatého Přijímání. Tyto věci se občas stávají, jsme jen lidé. Ale daleko důležitější je druhá funkce pateny. Při podávání Hostií z nich někdy odpadávají drobečky, které je třeba také zachytit (celkem často alespoň ty větší vídáme po Přijímání na pateně). Každý drobeček je Tělo Kristovo, proto se podle toho chováme, držíme patenu rovně, nenaklápíme ji a i se všemi drobečky ji po Přijímání položíme na obětní stůl. Kněz poté všechny drobečky z paten a misek sesype do kalicha (purifikuje), ministrant mající konvičky je zalije vodou a kněz drobečky s vodou přijme. Teprve pak je možno pateny a případně i misky uklidit zpět na své místo (obvykle až po ministrantovi s konvičkou).

Pozn. Pateny nemusejí být u přijímání vždy, například pokud je počet podávajících větší, než počet dostupných paten nebo volných ministrantů.

Pozdravení pokoje

Ministranti, kteří jsou na prvním místě v řadě jdou jako jediní k obětnímu stolu, podají ruku knězi a vracejí se na své místo. Tam podají ruku svému sousedovi, ten zase svému sousedovi a pozdravení pokoje tak postupuje štafetou až k poslednímu ministrantovi v řadě. První ministranti v řadě mohou odejít podat ruku i lidem v kostele. Jdou prostřední uličkou a lidem na kraji podají ruku. Jakmile začne „Beránku Boží“, vrátí se k oltáři. Před obětním stolem poklekají, než se vrátí na své místo. Pokud je ministrantů málo (cca 2 - 5), mohou si podat ruce všichni navzájem, ale nikdy se nechodí podávat ruka ministrantům na druhé straně.

Výběr

Výběr se provádí pouze během nedělních mší svatých, případně při větších svátcích (zde je vhodné se dopředu domluvit s knězem). Vybírat chodí obvykle 2 nebo 4 ministranti, podle možností a obsazenosti kostela. 

Ministranti se sejdou před obětním stolem, jeden z nich rozdá košíky na peníze ostatním (jsou připraveny na poličce pod stolem vlevo), ukloní se a odcházejí vybírat.

Pokud jdou 2 ministranti, projdou nejprve prostřední uličku, každý na své straně, pokračují až ke Křížové kapli, pak se vracejí každý na své straně boční uličkou, nezapomenou při tom zajít do hůře dostupných míst (jedná se zejména o opačnou stranu lavic uprostřed). Sejdou se opět před obětním stolem, kde jeden převezme košíky s vybranými penězi, ukloní se (nebo pokleknou – viz dále) a odcházejí na své místo. Košíky vrátí na původní místo na poličku pod stolkem.

Pokud jsou 4 ministranti, dva procházejí pouze střed kostela až ke Křížové kapli, a 2 jdou hned od oltáře do bočních uliček, každý na jedné straně kostela, obcházejí přitom i hůře dostupná zákoutí.  Vzadu v kostele „na křižovatce“ uliček na sebe počkají, v ideálním případě mohou již tady předat košíky jednomu, který je později dá na určené místo, lze to provést i později před obětním stolem. Ministranti kráčející zezadu od Křížové kaple jdou první, za nimi se přidají ti, co prošli boky kostela a společně kráčejí před obětní stůl, kde se ukloní a odcházejí na své místo.

Pokud slouží pouze jeden ministrant, který je na vše sám, musí si rozvrhnout výběr podle svých časových možností, vše ostatní u oltáře (konvičky, gong) má vyšší prioritu. Lze se také domluvit s někým spolehlivým z lidu, kdo s výběrem pomůže.

Do křížové kaple se vybírat nechodí (jsou tam zejména maminky s dětmi), pokud chtějí přispět, vyjdou před vchod do Křížové kaple – dveře jsou skleněné, vidíme na sebe.

Před obětním stolem se ministranti pouze uklánějí, kleká se pouze v případě, že se zpět vracíme až po proměňování.

Může nastat situace, že je mše s kadidlem, a při návratu ministrantů zpět k oltáři kněz okuřuje oltář. V tomto případě je třeba vyčkat v dostatečném odstupu, například na úrovni kazatelny, dokud kněz okuřování nedokončí a teprve pak se vydat zpět (než přijde ministrant, který bude okuřovat lid – i v tomto případě je třeba vyčkat s návratem opodál).

Návrat do sakristie

Ministranti odcházejí od oltáře podél zdi a před oltářem se seřadí – nejmenší ministranti se postaví  kousek od středu a nechají uprostřed volné místo pro kněze, který ještě musí políbit obětní stůl a přichází obvykle jako poslední. Ostatní ministranti se staví podle velikosti od středu ke kraji, pokud je ministrantů hodně, mohou tvořit i více řad. Velikost ministrantů ale není prvořadá, než nedůstojný chaos s přeměřováním a prohazováním pořadí, lépe nechat řadu tak, jak to zrovna je.

Ministranti nechávají veškeré liturgické předměty u oltáře, vrací se pro ně až po skončení mše svaté.

Pokud je v průvodu kříž a svíčky, stojí tito ministranti za knězem na úrovni první řady lavic čelem k oltáři a nepoklekají. Všichni ostatní poklekneme spolu s knězem, ukloníme se a odcházíme seřazeni podle velikosti od nejmenšího po největšího, po dvojicích, každý z jedné strany. Poslední ministranti obvykle zjistí, že nemají partnera do dvojice z druhé strany, pak musejí tvořit dvojice lidé z jedné strany, případně jde někdo sám. Výsledný průvod by měl být přibližně takový, jako při příchodu k oltáři.  Za ministranty se řadí postulanti, novicové, řádoví bratři, jáhni, kněží a biskupové (pokud tam někdo z nich je).

Do sakristie vcházíme po jednom. V sakristii zůstáváme potichu, dokud nepřijde celý průvod. Pak se společně pomodlíme modlitbu, která je napravo od kříže v sakristii:

Děkuji Ti, Pane za všechna dobrodiní, která jsem dostal při mši svaté, u Tvého oltáře. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

Po skončení mše svaté je dobrým zvykem pomoci paní kostelnici s odnesením věcí od oltáře do sakristie ????

 

Bohoslužebné předměty

 

Mešní roucha

Humerál je bílý plátěný šátek, který zahaluje krk a ramena (představuje roucho, jímž byla zahalena Kristova tvář).

Alba je bílé plátěné roucho, sahající až na zem (představuje bílý šat, jímž byl Kristus na potupu oděn).

Cingulum je bílý lněný provaz, jímž se převazuje alba v pase (představuje provazy, jimiž byl Kristus svázán).

Manipul je původně lněný šátek k utírání potu, dnes pás z téže látky jako kasule, který se navléká na levé předloktí (představuje Kristova pouta).

Štola je dlouhý pás z téže látky jako kasule, který si kněz dává přes krk a pak křížem přes prsa (odznak kněžské moci).

Kasule (mešní roucho, ornát), původně plášť, dnes roucho ze dvou částí spojených na ramenou (symbolizuje jho Kristovo).

Rocheta je zkrácená alba sahající jen po kolena (nosí se při kázáním nebo průvodech s udílením svátostí).

Pluviál je široký dlouhý plášť bez rukávů, spínaný na prsou širokou sponou. Dříve to byl plášť do deště s kapucí, ze které dnes zůstal jen látkový štít.

Dalmatika se podobá kabátu s krátkými rukávy a je tvořena dvěma částmi, které se svazují po stranách; je z téže látky jako kasule.

Tunicela je podobná dalmatice.

Biskupové oblékají při slavné mši sv. kromě obvyklých kněžských rouch ještě další roucha; tunicelu, dalmatiku, sandály, rukavice, prsten, mitru, berlu, náprsní kříž (pektorál). Arcibiskup má kromě toho ještě pallium.

Mitra (infule) je pokrývka hlavy, skládající se ze dvou do špičky vybíhajících částí. K zadní části jsou přišity dva pásy. Mitra je buď bílá, nebo zlatem vyšívaná.

Palium je pásek z bílé vlny dvěma svislými výběžky vpředu a vzadu, do níž černým hedvábím je vetkáno šest křížků. Vlna na pallium je ze zvláštních beránků, kteří se zabíjejí na Velký pátek a utkané pallium světí papež v předvečer svátku sv. Petra a Pavla.


 

Barva bohoslužebných rouch.

Některé bohoslužebná roucha (kasule, pluviál, dalmatika, tunicela, štola a manipul) mají rozličné barvy pro různé svátky. Liturgické barvy jsou: bílá, červená, zelená, fialová a černá. Barva hlásá význam svátku.

Bílá (nevinnost) je užívána o všech svátcích Páně (vyjma Hod Boží svatodušní) o svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů a panen.

Červená (oheň a krev) se užívá na Hod Boží svatodušní, o svátcích, připomínajících utrpení Páně a na svátky mučedníků.

Zelená (naděje) se užívá o nedělích po Zjevení Páně a po Sv. Duchu, nepřipadne-li na tentýž den slavnost vyžadující jiné barvy (svátek mučedníka).         

Fialová (kajícnost) se užívá během adventu a postu, o suchých a postních dnech (vyjímaje suché dny v týdnu svatodušním).

Černá (smutek) je užívána na Velký pátek, o Dušičkách a při mši sv. za zemřelé.

Dvakrát do roka je dovoleno užít barvy růžové (3. neděle adventní a 4. neděle postní).

 

Bohoslužebné nádoby

K bohoslužebným nádobám patří: kalich, patena, ciborium, monstrance, konvičky, pacifikál, nádobky na sv. oleje, kadidelnice, kropenka, zvonek, relikviář.

Kalich je nádoba, v níž se proměňuje při mši svaté víno v Krev Páně.

Patena je malá, uprostřed prohloubená miska, na níž se klade při mši svaté hostie.

Ke kalichu patří zvláštní roucho purifikátor, jímž se kalich a patena očistí při mši svaté. Jím se přikrývá kalich, pak se položí patena s hostií, na ni palla, pokrývka z bílého plátna (vyšívaná). Na pallu se dá čtyřhranný bílý šátek korporál, který se rozprostírá pod kalich. Na zakrytí celého kalicha slouží velum, tj. rouška, zakrývající celý kalich.

Ciborium je víkem přikrytý kalich, v němž se uchovává Tělo Páně k přijímání věřících.

Monstrance   je nádoba, v níž se vystavuje Tělo Páně k uctívání věřících.

Nádobky na sv. oleje - tři malé stříbrné nebo cínové nádoby pevně uzavřené, v nichž se uchovávají sv. oleje.

Konvičky na vodu a víno jsou buď skleněné, nebo kovové malé nádobky, z nichž nalévá ministrant knězi vodu a víno při mši svaté.

Kadidelnice je kovová nádoba, do níž se na žhavé uhlí klade kadidlo, uchovávané v loďce.

Kropenka je kovová nádoba na svěcenou vodu, z níž kněz kropáčem nabírá vodu k žehnání.

Mešní zvonek je jeden nebo několik spojených zvonků, jimiž dává ministrant při mši svaté znamení.

Relikviář je schránka, do níž se vkládají ostatky svatých.

Pacifikál je schránka v podobě kříže nebo malé monstrance s ostatky svatých.

 

Liturgické knihy

Liturgické knihy jsou ty, jichž se užívá k bohoslužebným obřadům.

Misál (mešní kniha) obsahuje mešní modlitby pro všechny dny roku.

Rituál obsahuje modlitby k jiným obřadům, než je mše svatá (udílení svátost a jiné).

Pontifikál (ceremoniál) obsahuje modlitby a obřady, které vykonává biskup.

Graduál - kniha, obsahující latinské zpěvy ke mši svaté.

Antifonář obsahuje zpěvy k nešporám a jiným pobožnostem.

Breviář obsahuje modlitby, které se každý kněz má denně modlit.

Lekcionář je liturgická kniha obsahující úryvky z Bible určené pro jednotlivé dny církevního roku nebo zvláštní příležitosti.