Zakladatelkou chrámu Nanebevzetí Panny Marie je královská vdova Alžběta Rejčka, též zvána Alžběta Polská či Piastovna, po matce pojmenovaná Richenza (polsky Ryksa).
Dětství a výchova
Richenza se narodila 1. září 1288 v Poznani jako jediná dcera polského velkoknížete a od roku 1295 krále Přemysla II. Velkopolského a Richenzy (Ryksy) Švédské, dcery sesazeného švédského krále Valdemara Birgerssona a dánské princezny Sophie Eriksdottir. Krátce po jejím narození Riksa Švédská zemřela a roku 1293 se otec potřetí oženil s Markétou Braniborskou.
Shodně s tehdejšími zvyklostmi byla Richenza již roku 1291 zasnoubena s Otou Braniborským, synem braniborského markraběte Albrechta III. a bratrem její macechy Markéty Braniborské. Dětství strávila pod dohledem své tety Anny, starší sestry Přemysla II., v cisterciáckém klášteře v Owińskách nedaleko Poznaně. Po zavraždění jejího otce 8. února 1296 se Richenzy ujala její nevlastní matka a odvezla ji do Braniborska. K plánované svatbě nakonec nedošlo, poněvadž Ota Braniborský nečekaně zemřel.
Dvakrát královnou
V srpnu roku 1300, ve svých dvanácti letech, byla Richenza zasnoubena za ovdovělého českého krále Václava II., jehož první manželka Guta Habsburská zemřela o tři roky dříve (z tohoto manželství měl syna Václava III., Annu Přemyslovnu a Elišku Přemyslovnu). Václav tak svůj nárok na polskou korunu podepřel i dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále. Brzy po zasnoubení Václav odcestoval do Polska, ovládnout ho vojenskou silou. O Richenzu se tři roky starala sestra Václavovy matky, zesnulé královny Kunhuty, vévodkyně Griffina Haličská na hradě v Budyni nad Ohří. Svatba s českým a polským králem Václavem II. se konala dne 26. května 1303 v pražském chrámu sv. Víta Po sňatku byla Richenza vratislavským biskupem Jindřichem z Vrbna korunována královnou českou a polskou. Při té příležitosti přijala na přání manžela jméno tehdy oblíbené světice sv. Alžběty Durynské - Alžběta (Elizabeta); Rejčka je českou zkomoleninou jejího jména po matce. Často používané jméno Eliška se objevuje v literatuře až později, jedná se o českou, méně přesnou variantu.
Václav II. zemřel již v červnu 1305, několik dní po narození dcery Anežky. V sedmnácti letech se tak z Rejčky stala vdova s nelehkým postavením.
Nástupce mladý král Václav III. byl zavražděn v roce 1306 a přemyslovský rod tak měl už jen ženské potomky. Čeští stavové si dali vnutit za vladaře Rudolfa Habsburského, a to pod podmínkou, že se ožení s jednou ze svobodných princezen, dcer Václava II. V úvahu přicházely Eliška Přemyslovna nebo Markéta Přemyslovna. Rudolf si však vybral roku 1306 osmnáctiletou královnu vdovu, krasavici Alžbětu Rejčku. Ta se ale o rok později stala vdovou podruhé, když její manžel Rudolf zemřel při obléhání Horažďovic r. 1307 na úplavici.
Královna vdova
Oba zemřelí manželé na Rejčku štědře pamatovali v odkazech. Jako zástavu za vdovský důchod obdržela pět českých měst – Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto. V srpnu 1307 se opuštěného trůnu chopil Jindřich Korutanský, který vdově Alžbětě odepřel výplatu vdovského důchodu a „činil mnohá protivenství“, takže musela i se svojí dcerou Anežkou uprchnout z Prahy.
Alžběta Rejčka se spolu s dcerou usadila v Hradci Králové. Když se ujal roku 1310 vlády v Čechách Jan Lucemburský, ve vyjednáváních se šlechtickými předáky ho podpořila i Rejčka. Eliška Přemyslovna, Janova choť, viděla ve své jen o málo starší maceše soupeřku. „Hradecká královna", sídlící ve svém věnném městě, se totiž těšila nejen mimořádné přízni králově, ale i části české šlechty. Jejím nejvýznamnějším ochráncem byl zemský správce a po určitou dobu skutečný vládce v království Jindřich z Lipé. Ten se stal záhy jejím dlouholetým životním druhem.
Šťastná léta v Brně
Již za svého pobytu v Hradci Králové, někdy před rokem 1315, pojala Rejčka úmysl založit cisterciácký klášter po vzoru svého prvního manžela Václava II., který dal vzniknout královskému klášteru zbraslavskému. Dala totiž pořídit první liturgické knihy; jejich impozantní, původně devítisvazkový soubor zaujímá výrazné místo v dějinách českého iluminátorského umění. Rukopisy jsou mimořádnou ukázkou gotické knižní malby.
V roce 1319 se Jindřich z Lipé vzdal ve prospěch krále svých majetků v severních Čechách výměnou za náhradu na Moravě, kam také přesídlil a kde také zastával od roku 1321 úřad moravského zemského hejtmana. Rovněž Alžběta Rejčka postoupila svá věnná města za peněžitou náhradu králi Janu Lucemburskému a přestěhovala se na Moravu. Od Jana Lucemburského obdržela Rejčka roku 1322 uvnitř brněnských hradeb dům s královskou kapli na Rybném trhu (dnešní Dominikánské náměstí). Pro klášter vybrala místo na Starém Brně, sice poněkud v ústraní, přece však blízko významného královského města, kde od dolnokounických premonstrátek získala výměnou část území včetně farního kostela Panny Marie. Zde také "toužíce konat na zemi to, co nám v nebi přinese věčnou odměnu a na odpuštění hříchů" založila v roce 1323 klášter cisterciaček zvaný Aula Sanctae Mariae (Síň Svaté Marie) a darovala klášteru majetek, potřebný pro jeho hospodaření. Jedná o typický projev vznešené gotické ženy, která rekapituluje svůj dosavadní život a touží zbožným založením kláštera vykoupit své hříchy a zajistit si tak věčnou blaženost. V tomto nás utvrzuje i výrok biskupa olomouckého, jenž píše, že: „královna se rozhodla založiti klášter, když uvažovala o své spáse a když zatoužila zaměniti blahodárnou směnou pozemské věci za nebeské a pomíjející za věčné.“
Po založení kláštera se Rejčka pustila i do stavby nového velkolepého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Než byl tento kostel dostavěn, sloužil provizorně jako klášterní kostel původní kostelík P. Marie. Jeho farní funkci převzal kostel sv. Václava na druhém břehu Svratky, roku 1324 pak Alžběta Rejčka zakládá pro oblast Komína a Žabovřesk i nový farní kostel svatého Vavřince v Brně-Komíně. Roku 1329 Jindřich z Lipé zemřel a dle jeho přání byl pochován v pravé lodi ještě nedostavěného chrámu.
Roku 1330 vyhotovila zakladatelka Eliška ve formě závěti listinu, ve které darovala klášteru většinu svého majetku.
Nejpozději roku 1332 přesídlila Eliška do svého kláštera patrně natrvalo. Kolem roku 1332 založila u starého kostela P. Marie špitál pro osm nemocných laiků, osm starých kněží a jednoho jáhna. Jestliže bylo možno dosavadní provizorní klášterní kostel odevzdat špitálu, muse¬la být významná část nového chrámu hotova natolik, že se v ní již mohly konat bohoslužby.
Královna vdova Alžběta Richenza, královna česká a polská, zemřela 18. října 1335 ve věku sedmačtyřiceti let. Ve své závěti prosí o prostý obřad:
„Ukládáme vám a chováme k vám prosbu, abyste se při našem pohřbu vyvarovali všeho blahobytného lesku a přemíry, nenosili a nepozvedali nás v chrámu ani v klášteře do výše, nepokrývali naše tělo hedvábnými, zlatými ani jinými vzácnými sukny, nýbrž nás pochovali v šedé prosté suknici a naše máry zastřeli suknem šedým a tatáž látka nechť je darována chudému lidu na šatstvo, přitom peníze, které byste vydali za drahocenná sukna, rozdělte rovněž mezi chudé; poté svěřte naše tělo zemi v modlitbách za prostého obřadu.“
Podle kronikáře byla pochována u oltáře sv. Kříže v průsečíku kněžiště a malé příčné lodě nového klášterního kostela v šedé prosté suknici.
Když byla při opravách chrámu r. 1762 královnina hrobka otevřena, bylo nalezeno v dřevěné rakvi její tělo, oděné prostým šatem, tak jak si to výslovně přála. Abatyše Antonie von Ulrici pietně vyzvedla kosti královny ze ztrouchnivělé dřevěné rakve a nechala je znovu pohřbít v měděném sarkofágu. Lebku nechala obklopit věncem z hedvábných květů a lilie z jemných bílých perel.
Při kladení nové dlažby byla 18. srpna 1903 v hlavní lodi před presbyteriem nalezena hrobka královny Alžběty Rejčky – “Za světla lucerny s hořící svíčkou bylo odklopeno víko rakve a odhalila se krásně tvarovaná lebka obklopená věncem z hedvábných květů napředených na stříbrném drátu; mezi květy byly lilie z velmi jemných bílých perel……“. Do hrobky byl přidán dokument psaný latinsky na pergamenu, který sepsal a podepsal tehdejší knihovník Starobrněnského kláštera Klement Antonín Janetschek.
Místo jejího posledního odpočinku je nyní označeno dlaždicí opatřenou písmenem E.