Příbytek pro Pána - Vánoce se svatým Augustinem

V úžasu

V jednom vánočním kázání se svatý Augustin sklání v úžasu před tajemstvím Boha, který se stal člověkem: „Leží v jeslích, ale drží v rukou celý vesmír; saje z prsou, ale je chlebem andělů; je zavinut do plenek, ale nás obléká do věčnosti; nechává se kojit, ale i adorovat; nenachází útulek v hostinci, ale vybuduje si chrám v srdci svých věřících. Aby se slabost stala silnou, síla se stává slabou.“[1]


Do tvého domu

On k nám toužil vstoupit a hledat pohostinnost v našem srdci: chceme-li se s ním setkat, nemusíme dělat nic jiného než vejít do svého domu a přijmout ho. „Připravujme příbytek pro Pána…“ Kdyby chtěl pobývat ve tvém domě senátor (ale co senátor? Řekněme chargé d´affaires nějakého mocného tohoto světa) a řekl by ti: „ve tvém domě je něco, co se mi nezamlouvá,“ ty, přestože to máš moc rád, odstranil bys to, abys neurazil člověka, jehož přátelství si vážíš. Ale jakou výhodu ti přinese toto pouze lidské přátelství? Místo očekávané výhody bys z toho mohl mít dokonce i nějaké potíže… Pokud usiluješ o bezpečnou výhodu, snaž se přátelit s Kristem. On touží být tvým hostem. Připrav mu místo… A když mu otevřeš dveře a vstoupí do tebe, nebudeš mít potíže, ale budeš se mít dobře spolu s ním, neboť on tě miluje.“[2]


Vítězné slunce

Když Augustin byl biskupem v Hippo, v první polovině pátého století křesťanské éry, oslava Vánoc už byla v církvi zakořeněnou tradicí. První zmínka o slavení Vánočního svátku totiž byla zdokumentována v Římě v roce 336. Pravděpodobně nahradil pohanské hody na počest Vítězného slunce (Natalis Solis Invicti), jehož chrám inauguroval císař Aurelianus 25. prosince roku 274. V kázání o Vánocích Augustin dává často do souvislosti Krista se sluncem a rozvíjí biblický obraz Mesiáše jako slunce spravedlnosti. Datum Vánoc by se dalo vysvětlit i druhým způsobem, a to ve vztahu k 25. březnu – době jarní rovnodennosti, považované tehdy za začátek stvoření a také k symbolickému datu Kristova početí, jehož narození by pak mělo být slaveno o devět měsíců později, tedy 25. prosince.


Oslavujme, ale ne jako pohané

„Tak, bratři, oslavujme slavnostně tento den, ne ale jako pohané, kteří ho oslavují kvůli sluneční hvězdě; oslavujme ho spíš na počest toho, který toto slunce stvořil.“[3] Pozvání platí zvláště pro nás, protože jsme udělali něco opačného: z křesťanského svátku jsme Vánoce redukovali na oslavu komerce a materiálních požitků.

Za časů našeho afrického biskupa hrozilo, že emoce a úžas převáží nad chválou. Věřící nevěděli, jak si vysvětlit panenský porod Panny Marie ani pokoru Boha, který přijímá lidské tělo. S trpělivostí Augustin probíral obě tajemství. „Proč se divíš? Je to Bůh. Uvažuj nad jeho božstvím, a nebudeš mít důvod se divit. Také když říkáme, že se narodil z Panny – je to mimořádná věc! Nediv se: on je Bůh. Ať přejde údiv (admiratio), a nastoupí chvála (laudatio).“[4]


Znovu žasnout

Je třeba obnovit úžas nad velkou vánoční událostí, neboť se rozšířil nebezpečný zvyk zevšednění. Na vánoční poselství: „Bůh se stal člověkem“ často reagujeme: „Ano to vím. Každý rok to slýchám o svaté noci o Vánocích a pak se jeden den v roce cítím být hodnější!“

Náš biskup Augustin neustále zdůrazňoval, že: „mateřství bohorodičky Marie by nemělo žádnou hodnotu, kdyby Maria nenosila v srdci Krista.“

Ani nám tedy nemůže stačit pouze mimořádná atmosféra půlnoční mše svaté, abychom tvrdili, že jsme prožili opravdové Vánoce. Ne, je to opravdu velmi málo. Takové Vánoce nezmění náš život, jenom jej okouzlí na jeden den. Je třeba začít znovu žasnout, abychom opět dokázali vzdávat chválu vtělenému Bohu.


Učitel pokory

V jedné vánoční promluvě, Augustin představuje svým věřícím vtělené slovo, učitele pokory: „Pozoruj, člověče, čím se pro tebe stal Bůh; přijmi ponaučení takové pokory, i když pochází od učitele, který ještě nemluví. Tenkrát na počátku v pozemském ráji jsi byl tak výřečný, že jsi dal jméno každé živé bytosti. Tvůj stvořitel naopak kvůli tobě ležel jako dítě v jeslích a nenazval jménem ani svou matku. Ty ses ztratil ve velmi rozsáhlé zahradě plné ovocných stromů, neboť jsi nechtěl poslouchat; on z poslušnosti přišel jako smrtelný tvor do velmi stísněného útulku, aby svou smrtí znovu našel tebe, který jsi byl mrtev. Ty jsi byl člověk a chtěl ses stát Bohem, a tak jsi zemřel; on byl Bůh a chtěl se stát člověkem, aby znovu našel toho, který byl mrtev. Lidská pýcha tě tolik přitiskla k zemi, že tě mohla pozvednout jenom Boží pokora.“[5]


Mariino srdce

Svatý Augustin nám dává ještě další radu o cestě, po které máme kráčet. Vybízí nás k rozjímání a následování Mariina panenství: „To, co obdivujeme na Mariině těle, ať máme v hloubi své duše. Kdo srdcem věří ke spravedlnosti, počíná Krista; kdo jej ústy vyznává ke spáse, rodí Krista. Takto ať je vaše srdce plodné a setrvává v panenství.“[6]

Počít a rodit Krista: toto ať je naše vánoční předsevzetí. Určitě ne jako dobrý úmysl pro jediný den, ale pro každý den. Pokud jsme se skutečně ponořili do svého nitra, abychom se setkali s Kristem, který je živým spojením mezi Bohem a našim lidstvím, pak je to pravé setkání, o něž usilujeme. Nelze je odbýt uspěchanou zpovědí a čtyřmi slovy plnými citů, nebo zredukovat na poezii jediné mše, a pak lhostejně pokračovat jako předtím.


Ať Kristus roste

V Augustinově době kladli zimní slunovrat právě na 25. prosince a také ho považovali za nejkratší den roku. Augustin tento fakt svým posluchačům připomínal na závěr svých Vánočních homilií. Přál si, aby se jeho věřící snažili o každodenní hlubší prožívání smyslu Vánoc a neredukovali je na slavnost jediného dne.

Svatý Augustin o Vánocích, které by klidně mohly být i současné, takto zakončil své kázání: „Denní světlo v období, kdy se Kristus narodil, je nejkratší z celého roku, ale počínaje těmito dny se začíná prodlužovat. Ať také Kristus roste ve vašich srdcích. Ať vaše víra stále roste, abyste dosáhli života věčného.“[7]


Z knihy: Agostino Clerici Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995. Připravilo Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.

[1] Sermones 190, 3, 4.

[2] Enarrationes in Psalmos 131, 6.

[3] Sermones 190, 1, 1.

[4] Sermones 189, 4.

[5] Sermones 188, 3, 3.

[6] Sermones 191, 3, 4.

[7] Sermones 196/A, 3.