Pátý velikonoční imperativ: Miluj, a dělej, co chceš
Vrať se do hlubin svého svědomí
„Vrať se do hlubin svého svědomí, zpytuj ho. Nedívej se na to, co kvete venku, ale na to, jaký kořen je ukryt v zemi. Zakořenila se snad v tobě nesmírná touha po penězích (cupiditas)? Možná se mohou objevit skutky navenek dobré, ale skutečně dobré skutky tam být nemohou. Zakořenila se v tobě láska (caritas)? Buď si jistý, že z tohoto kořene nemůže vycházet žádné zlo.“[1]
Tímto nás Augustin zve k umění, které my, moderní lidé, ochotně zanedbáváme, anebo jsme ho dokonce zcela pozbyli: zpytovat vlastní svědomí a pečlivě ho zkoumat před Bohem, abychom viděli, z jakého kořene naše činy klíčí.
Příčinu nemorálnosti a morální lhostejnosti našeho světa máme hledat právě ve ztrátě svědectví svědomí (testimonium conscientiae). Lidová italská moudrost vytvořila jednoduchý a výstižný výraz: non c’è più coscienza, ztratil se smysl pro svědomitost!
Je to tak. Vůle postavit se čelem vůči svému svědomí mizí. Stává se, že život běží po koleji „tak to dělají všichni“, a svědomí se stane prázdnou nádobou. Když říkáme: jednal jsem podle svého svědomí, ve skutečnosti jednáme úplně nekriticky podle své touhy, bez ohledu na to, abychom se pravdivě, doopravdy konfrontovali s Božím zákonem hluboce vepsaném v každém člověku.
Augustin nás vyzývá k opětovnému objevení jedinečné a nezvratné pravdy, která přebývá v našem svědomí, a přesahuje nás, a která nás osvětluje a orientuje jako semafor dohlížející na křižovatky našeho života.
Krátká zásada
Zatímco jsme na cestě, poslechněme si znovu biskupa z Hippo, který má pro nás připravena rázná, odvážná slova: „Jednou provždy je ti dána jednoduchá zásada: miluj, a dělej, co chceš! Ať už mlčíš, mlč z lásky; ať mluvíš, mluv z lásky; ať napomínáš, napomínej z lásky; když odpouštíš, odpouštěj z lásky; ať je v tobě kořen lásky, a z tohoto kořene nemůže vycházet nic jiného než jen dobro.“[2]
Pokud jsou tvoje skutky konány v lásce, jsou zdrojem svobody pro tebe a pro všechny kolem tebe. Láska a pravda se spojují neoddělitelnou vazbou a z nich vzniká svoboda. Láska, pravda a svoboda se vzájemně propojují a obohacují.
„Miluj, a dělej, co chceš“.
Biskup z Hippo nám nenabízí nedostupný ideál, ani prohlášení o etické anarchii, ani pouhou morálku dobrých úmyslů, ale drahocenný etický základ. Augustin nekáže o volné lásce, ale o lásce osvobozující, která vždy pochází ze základu pravdy a k ní také směřuje.
Podle Augustina však není pravda, že milovat znamená dělat to, co člověk chce. Jednoduše tímto krátkým příkazem tě ujišťuje, že vše, co děláš, pokud miluješ, je pravdivé! Pokud miluješ s opravdovou láskou, to, co chceš dělat, nemůže být nic jiného než to, co chce láska.
Pátý velikonoční imperativ
Prakticky nás Augustin vybízí, abychom se den co den vraceli do sebe, zve nás, abychom zkoumali před Bohem, který přebývá v nitru člověka, motivaci svého vlastního jednání, a tak se učili stále dokonaleji vydávat se na cestu lásky, která je cestou pravdy a cestou skutečné svobody. Takovému člověku Augustin dodnes opakuje: „Miluj, a dělej, co chceš.“
Tento imperativ shrnuje všechny předcházející velikonoční příkazy: Miluj Lásku, miluj církev, miluj v čase, miluj v pravdě, miluj ve svobodě (dilige et quod vis fac). Ale pamatuj na to, co Bůh udělal, když se se usídlil mezi lidmi: „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Fil 2, 8). Miloval, a dobře se podívej na to, co udělal.
„Proto ho také Bůh povýšil” (Fil 2, 9). Velikonoční tajemství Krista Pána ať vždy prozáří naši schopnost milovat, a pak i my budeme schopni rozšířit naše srdce, neboť „jestliže nás láska naplní radostí, dokud jsme ještě poutníci, jaká bude naše radost ve vlasti?“[3]