První velikonoční imperativ: Miluj lásku, která tě milovala jako první
Augustinovy vzpomínky
Biskup z Hippo jistě musel prožívat mimořádným způsobem slavnost Velikonoc, kterou každý rok slavil spolu se svými věřícími. Bylo to pro něj hodně důležité výročí.
V roce 387 totiž, během velikonoční vigilie, která tehdy připadala na polovinu jara, přijal křest z rukou milánského biskupa Ambrože.
Je zarážející skutečnost, že tento muž, který se později stal zastáncem víry, věnuje této události svého života jenom pár slov: „Byli jsme pokřtěni a neklid minulého života z nás zmizel.“[1] Před tímto tajemstvím jako by zmlkla celá výřečnost rétora!
V bílém šatě v té noci vstoupil Augustin do dějin církve, a brzy se stal jedním z jejích pilířů. Milánští věřící si nedokázali představit, čím se stane ten křehký muž s olivovou pletí, který teď kráčí ke svému prvnímu přijímání; někdo ho možná poznal jako profesora rétoriky, který přišel do Milána téměř před třemi lety. Nyní tentýž biskup ho doprovázel ke křestnímu prameni!
Z Milána do Říma, do Tagaste, až do Hippo rostlo semeno, které tato životodárná voda zavlažila.
Augustin na něj nemohl zapomenout a každý rok, když kráčel mezi davem věřících na slavnostní vigilii, obracel své myšlenky na úsvit toho 25. dubna roku 387, kdy uprostřed davu křesťanů zazpíval své první aleluja.
Povrchní křesťanství
Právě ve velikonočním období v roce 413, (nebo – podle některých – později, ale mohlo by to být klidně i v letošním roce!) Augustin pronesl deset vzácných homilií nad prvním Janovým listem.
Z jejich bohatství můžeme vyvodit několik „velikonočních imperativů“, které nám pomohou žít v každodenním životě velikonoční přikázání lásky.
„Celý svět je křesťanský a zároveň je celý bezbožný … Mnozí se nazývají křesťané, ale v podstatě jimi nejsou; nejsou tím, co znamená jejich jméno, nejsou (křesťané) v životě, v mravech, ve víře, v naději, v lásce.“[2]
Když to Augustin vyslovil ve středu velikonočního oktávu, jeho věřící se museli cítit trochu jako apoštolové, kteří v horní místnosti při oznámení o zradě „pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká.“ (Jan 13, 22).
Skutečně slova biskupa s nemilosrdnou přesností zobrazují situaci, která počínaje přinejmenším od konce pronásledování, postupně zasáhla všechna křesťanská společenství.
Země je plná povrchního křesťanství!
Mnozí jsme tak ponořeni do světské mentality, že jenom stěží poznáváme a vydáváme svědectví o lidských a křesťanských hodnotách.
„Pokřtěný přijal svátost svého duchovního narození; přijímá svátost, která je veliká, božská, svatá, nevyslovitelná. Je tak velká, že z ní povstává nový člověk a jsou mu odpouštěny všechny hříchy. Pokřtěný však musí zkoumat, jestli obřad jeho křtu, provedený na jeho těle, se dotkl i jeho duše; ať prozkoumá, zda má lásku, a pak ať řekne: Narodil jsem se z Boha. Pokud ji nemá, nese pouze „pečeť“ křesťana, ale je to dezertér, který uteče.“[3]
Augustin nás znovu dostává do nesnází. Pokud se můj křest zredukuje na obřad, jistě významný, ale vzdálený v čase, z něhož si nic nepamatuji, je to velmi málo.
Křest je volbou života, kterou každé ráno znovu máme potvrdit, poté, co nás tento obřad jednou provždy narouboval na nový život v Kristu.
Co nás odlišuje
Biskup z Hippo vyjadřuje tuto pravdu a připomíná, že pouze ten, kdo žije v lásce, může plně patřit do Kristovy rodiny: „Jenom láska odlišuje děti Boží od dětí ďáblových … I kdyby všichni přijali křest a vstoupili do církve, i kdyby všichni stavěli zdi baziliky, nic by to neměnilo na skutečnosti, že pouze láska odlišuje děti Boží od dětí ďáblových … To je velké kritérium rozlišování.“[4]
Křesťanství přineslo revoluci lásky. Ale jsou křesťané v souladu s radikální proměnou, kterou jejich víra přinesla?
Je příliš mnoho těch, do nichž křest nevštěpil život lásky. Jak by řekl Augustin, svět je nadále obýván těmi, kteří ho milují, a „jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska“ (1. Jan 2, 15).
Nedokonalý nástroj
Milovat Boha pro křesťana není snadné. Ve skutečnosti nejde o lásku k absolutnímu, abstraktnímu Bohu ale ke vtělenému Bohu, se kterým je možné setkat se v lidském společenství. Toto společenství však nemá automatickou schopnost ukázat na Boha a usnadnit setkání s ním.
Několikrát jsem přemýšlel, proč se Kristus rozhodl zůstat v historii přítomen prostřednictvím tak nedokonalého nástroje, jakým je církev. Nemohl by se každému osobně zjevit ve své čistotě? Každému nabídnout přesvědčivou odpověď pro srdce a mysl?
Tato námitka se často vyskytuje na rtech mladých lidí, kteří mají sklon k pohrdání strukturami. Obvykle se objevuje i na rtech těch, kteří si tím chtějí ospravedlnit odmítání svátosti pokání: „Proč bych měl říci své hříchy člověku, který je jako já? Proč se nemohu vyznat přímo Bohu ve svém srdci a být jím rozhřešen ve skrytosti mého svědomí? “
Proč církev? Proč svátosti? Proč kněží? Toť kritika těch, kteří chtějí dosáhnout Boha přímo bez lidského zprostředkování.
Křesťanské Zjevení říká pravý opak: Bůh se stává ještě bližším Bohem od té doby, když v Kristu přijal lidské tělo. Slovo, které se stalo člověkem, dokonale zjevuje Boží tvář, protože „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1, 18) a „všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí.” (Jan 1, 16).
Prostředník Ježíš Kristus, člověk-Bůh, nese v sobě (ve svých dvou přirozenostech) důvod, proč si vybral církev jako cestu (resp. prostředek) spásy. Proč by Bůh, který se „vyprazdňuje“ (sám sebe se zříká) a přijímá lidské tělo, měl zachránit lidskou bytost bez toho, aniž by si posloužil tělem, do něhož se sám oblékl?
Bůh: idea nebo zkušenost
Ale je tu další ještě hlubší důvod. Bůh je společenství osob, je sám v sobě trinitářskou komunikací mezi Otcem a Synem v Duchu svatém. Jan to píše a jde tak daleko, že uvádí definici Boha: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“ (1 Jan 4, 16).
Augustin vyznává: „Pokud by v celé této epištole a na všech stránkách Písma nebyla žádná jiná chvála lásky, kromě této jediné věty, kterou jsme slyšeli z úst Ducha svatého, tj. že Bůh je láska, neměli bychom žádat nic více.“[5]
Nepožadujeme více, protože v Janově definici je již vše. „Ten učedník, kterého měl Ježíš rád“ (Jan 19, 26), nevnímal nějakou „jasnou a zřetelnou ideu“ (idea clara et distincta) o Boží lásce k sobě, jak by to zarputilí Descartovi žáci chtěli tvrdit ještě dnes. Janův život se nezměnil kvůli vnitřní intuici nebo nějakému soukromému zjevení. Jeho ruce se dotkly Slova života; na vlastní oči uviděl toho, který byl na počátku (viz 1 Jan 1,1); to znamená, že měl lidskou zkušenost s láskou od Krista a ke Kristu.
Jan se v lidském setkání s Kristem přiblížil k tajemství svaté Trojice a učinil z něj tajemství pro církev a v církvi: „Bůh je láska.“ (1 Jan 4, 8. 16).
Také my, učedníci Boha-Lásky, jako Jan a Augustin, nemůžeme být v církvi bez toho, aniž bychom si uvědomovali, že nutným znakem, který nás mezi lidmi vystihuje, je samotná Boží podstata: láska.
První velikonoční imperativ
Tatáž láska se stala naší vlastní podstatou – poprvé v den, když jsme byli počati a utkáni láskou Stvořitele; a podruhé, když naše hříšné tělo bylo převzato a vykoupeno láskou Vykupitele. Láska nás stvořila, láska nás vykoupila a láska nás očekává.
Zde je první velikonoční imperativ: Miluj lásku, která tě milovala jako první!
„Ó člověče, proč ti je tak zatěžko milovat Boha? Protože miluješ chamtivost. S obtížemi se však miluje to, co ty miluješ; ale miluješ-li Boha, v lásce k Bohu se nikdy neunavíš. Chamtivost od tebe bude vyžadovat dřinu, nebezpečí, rizika, soužení, a ty budeš poslouchat. Kvůli čemu? Abys měl čím naplnit své pokladny, a abys ztratil klid. Dříve než jsi měl bohatství, pravděpodobně jsi byl klidnější než nyní, když ses rozhodl ho hromadit. Podívej se, co ti přikázala chamtivost: naplnil jsi dům, ale máš strach ze zlodějů; získal jsi zlato, ale ztratil jsi spánek. To všechno ti přikázala chamtivost. Řekla ti: udělej to, a udělal jsi to.
Co ti Bůh přikazuje? „Miluj mě! Miluješ-li zlato, budeš hledat zlato a možná ho nenajdeš; kdokoli mě hledá, hle, já jsem u něho. Chceš milovat pocty a možná jich nedosáhneš; kdo však mě miloval, nedostal se snad až ke mně? Bůh ti říká: Chceš mít mocného přítele, a lichotíš mu skrze jinou osobu jemu podřízenou. Miluj mě, říká Pán, a nebudeš potřebovat přijít ke mně skrze jiného; láska sama tě uvádí přímo ke mně. Co je sladší než tato láska, bratři?“[6]