Třetí velikonoční perativ: Miluj ve světě, ale nemiluj svět
Učitelé, kteří jsou svědky
„Musíš chtít, aby ti všichni lidé si byli rovni. Převyšuješ-li druhého v rozvaze, musíš chtít, aby i on byl rozvážný. Pokud zůstane méně obezřetný, musí se od tebe učit; pokud má nedostatek vzdělání, potřebuje tě; a ty vypadáš jako učitel, on jako žák; tedy ty jsi na vyšší úrovni, protože jsi učitel, a on na nižší, protože je učedník. Nepřeješ-li si, aby ti byl rovnocenný, budeš chtít, aby zůstal navždy tvým žákem. Ale chceš-li ho mít navždy za svého žáka, jsi závistivý učitel. A pokud jsi takový, jak se můžeš nazývat učitelem?“[1]
Augustin nám připomíná, že láska vyžaduje napodobování a v jistém smyslu soutěživost, ale vyhýbá se závisti. Učiteli lásky mezi lidmi se staneme pouze tím, že budeme učedníky Lásky.
Učení biskupa z Hippo se znovu trefuje do černého. Přichází nám na mysl myšlenka Pavla VI. z apoštolské exhortace Evangelii nuntiandi: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy, než učitelům, kteří to vykládají slovy, a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky“[2]. Mohli bychom přeložit do augustiniánského jazyka: muž a žena dnešní doby naslouchají těm, kteří se stali učiteli lásky tím, že byli učedníky Lásky.
Láska bez kořenů
To znamená, že křesťan nebo křesťanka nemůžou žít radikálnost evangelia pouze prostřednictvím lidumilství nebo spravedlnosti a solidarity. Pro pokřtěné není možné opomenout zřejmý odkaz na Boha: Boží láska zůstává duchovním základem křesťanského života.
Pokud nemiluji své bratry a sestry, moje láska je nevtělená, tedy nekonkrétní. Přestane-li Bůh být prvním v mém životě, veškerá moje láska je bez kořenů.
Nedávno mě oslovil rozhovor s Ernestem Olivierem, zakladatelem SERMINGu (Misionářská služba pro mládež v Turíně, Itálie), který se už třicet let věnuje mládeži, chudým, uprchlíkům a lidem vyloučeným ze společnosti. Dal by se od něho očekávat hymnus na solidaritu. Místo toho Olivero přiznává: „Ti, kteří nás znají, vědí, že naším prvním závazkem je spiritualita: máme tisíc aktivit, ale prvenství patří duchovnímu životu.“ Tazatel – misionář Piero Gheddo – naléhá: „Na prvním místě tedy není solidarita nebo spravedlnost?“ „Můžeš vidět,“ odpovídá Olivero, „že solidarita stoupla do hlavy nemálo křesťanům, a dokonce i kněžím, protože je proslavila. V tom je ďábel!“[3]
Mnoho křesťanů dnes si dnes přizpůsobilo evangelijní přikázání lásky tak, že prováděli opačné šlechtění: ponechali listy a odřezali kořeny. Položme si otázku: Je Bůh opravdu jediný? Opravdu zaujímá první místo? Nebo v dlouhém seznamu důležitých věcí zůstal „první“ pouze na teoretické rovině dobrých úmyslů?
Dýchání v lásce
Radikálnost, která je od nás vyžadována tím, že jsme Kristovými učedníky, je mnohem jednodušší, než si to představujeme: nejde o konání skutků lásky, ale o dýchání v lásce. Nejde o přidání času a prostoru pro dobré skutky, ale o rozšíření prostoru srdce.
„Proto, bratři, říkám vám toto, a kdybych mohl, nikdy bych to nepřestal říkat: udělejte tento nebo tamten dobrý skutek podle okolností, hodin a času. Můžeme snad neustále mluvit? Vždy mlčet? Vždy jíst? Vždy se postit? Vždy dávat chléb chudým? Vždy oblékat nahé? Vždy navštěvovat nemocné? Vždy smiřovat znesvářené? Vždy pohřbívat mrtvé? Nyní vykonáváme jednu věc, jindy druhou. Tyto činy jsou zahájeny a poté pozastaveny: láska, která jim velí, však nemá začátek a nesmí přestat existovat. Ať není láska v duši nikdy přerušena, a skutky dobročinnosti ať se provádějí podle příležitosti.“[4]
Neobvyklý jásot
V bazilice v Hippo začal dav věřících jásat pokaždé, když jejich biskup hovořil o lásce.
Byla sobota Velikonočního oktávu a Augustin se ujal slova: „Jak je možné, bratři, že člověk miluje to, co nevidí? Proč tedy, když se chválí láska, vstáváte, jásáte a vzdáváte chválu? Co jsem vám ukázal? Položil jsem před vás zlato a stříbro? Ukázal jsem vám drahokamy z nějakého pokladu? Co velikého jsem před vašima očima učinil? Změnila se snad moje tvář, když jsem s vámi začal mluvit? Jsem to stále já, z masa a kostí; od okamžiku, kdy jsem vstoupil do kostela, jsem se vůbec nezměnil; a vy jste také stejní, jak jste přišli. Pohleďte však: chválíme lásku a vy začínáte jásat. Jako se vám láska líbí, když ji pochválíte, tak ať se vám líbí stejně zachovávat ji v srdci. Pochopte, bratři, co tím myslím: Naléhavě vás nabádám, pokud vám to Pán dá, abyste získali tento velký poklad. Který? Chválil jsem před vámi lásku. A říkám vám: pokud se vám líbí, snažte se ji vlastnit! Nepotřebujete ji někomu ukrást, nemusíte přemýšlet o její koupi. Je zdarma. Držte ji, obejměte ji: nic není sladší než ona. Je-li ve vašich očích tak vzácná, když o ní jenom mluvíme, jaké štěstí vám přinese, když ji budete vlastnit?“[5]
Tady je svědek, který se stal učitelem. Ten, který si zamiloval Boha do té míry, že vyzývá ke sdílení své vášně ty, které miluje!
Proradná láska
Augustin znal rizika svého tak vřelého kázání: budou jeho posluchači schopni žít lásku vyváženým způsobem? Biskup z Hippo často vybízel k tomu, aby v lásce nerozvraceli řád, který si přál Stvořitel: „Nesmíme milovat svět a věci světa ... Ať vás satan neoklame touto námitkou: v Božích tvorech není nic jiného než dobro. Mnozí se nechají k vlastní záhubě přesvědčit, a zapomínají na Stvořitele: když jsou stvoření nadměrně milována, uráží to Stvořitele ... Ne, Bůh ti nezakazuje milovat svá stvoření, ale zakazuje ti je milovat proto, abys od nich získal štěstí. Není však zakázáno přijímat a obdivovat stvoření, s cílem milovat Stvořitele.“[6]
Aby byla jeho povzbuzení přesvědčivější, Augustin opět používá obraz převzatý z každodenního života. „Bratři, předpokládejme, že ženich vyrobí prsten určený pro nevěstu a ona miluje prsten víc než svého ženicha, který jej zhotovil. Jak by skrze tento dar nebylo zřejmé, že nevěsta má neupřímné srdce, přestože miluje dárek, který dostala od svého snoubence? Samozřejmě, že miluje to, co udělal její snoubenec, ale kdyby řekla: Mně stačí jeho prsten, vůbec mě nezajímá vidět ho, co by to bylo za nevěstu? Snoubenec nabízí dárek jako zálohu, aby tímto darem posílil lásku své nevěsty. Bůh ti dal stvořené věci, abys miloval toho, kdo je vytvořil. On ti chce dát mnohem víc, chce ti dát sebe. Ale pokud budeš milovat věci, i když jsou stvořeny Bohem, pokud budeš zanedbávat jejich Stvořitele, abys miloval svět, tvoje láska nebude jiná než cizoložná.“[7]
Marniví zástupci Boha
To je tedy náš úkol: milovat Boha ve světě. Ale protože jsme tak marniví, často vklouzáváme do té podivné pozice, ve které ze sebe děláme „zástupce Boha.“
Když se tváříme jako zplnomocnění vyslanci Boha, ostatní si nevyhnutelně všímají, že povýšeně předkládáme poselství, které se nás v hlubinách našich srdcí nedotklo. Potom se Bůh a jeho láska stávají „zbožím“, které nabízíme špatným způsobem, a které nikdo nikdy nebude chtít koupit nebo vlastnit.
Ve vztahu k samotnému Bohu se vyjadřujeme v slavnostních prohlášeních: „Bože můj, miluji tě nade vše ...“. V každodenní praxi jsou však naším Bohem pouze věci. Augustin – právě jsme ho slyšeli – trval na pořadí cílů: milovat stvoření není cílem života, pokud tato láska není průzračným odrazem lásky ke Stvořiteli. Pouze v takovém vztahu může existovat spravedlnost.
Třetí velikonoční imperativ
Třetí velikonoční imperativ tedy zní velmi jasně: miluj v čase, dokud jsi v čase, ale měj na paměti, ať nikdy nemiluješ pomíjivé pozemské věci!
Láska, která spočívá na stvoření, již není hodná toho jména, protože už neumí pozvednout pohled vzhůru. „Vyber si: chceš milovat časné věci a být spolu s nimi přemožen pomíjivostí? Snad nebudeš raději nenávidět svět a budeš chtít žít věčně s Bohem? Proud časných věcí nás táhne za sebou: ale náš Pán Ježíš Kristus se narodil jako strom u vod řeky. Přijal tělo, zemřel, vstal z mrtvých, vystoupil do nebe. Chtěl se určitým způsobem zakořenit u řeky pozemské dočasnosti. Jsi násilně tažen silou proudu? Připoutej se ke stromu. Přemáhá tě láska ke světu? Přitiskni se ke Kristu. Zjevil se v čase kvůli tobě, aby ses stal věčným.
On se také podrobil času – pokračuje Augustin – ale proto, aby zůstal věčný. Ty ses naopak narodil v čase a stal ses otrokem času kvůli hříchu; ty ses tedy stal otrokem času kvůli hříchu; on se naopak podrobil času, aby projevil milosrdenství v odpuštění hříchů ... Nepřišel jako trýznitel. Pán za nás prolil svou krev, vykoupil nás, oživil naši naději. Zatímco ještě stále nosíme smrtelné tělo, můžeme už očekávat, že budeme jistě vlastnit budoucí nesmrtelnost; zatímco námi stále zmítají mořské vlny, už vrháme kotvu naděje směrem k pevnině.“[8]