Letnice se svatým Augustinem

Úvod

Našim čtenářům, kteří od doby Vánoc až dosud posvětili liturgický čas i s pomocí kázání sv. Augustina, nabízíme teď výňatky z Augustinových homilií u příležitosti letnic – Slavnosti seslání Ducha svatého.

Ve svých kázáních o tomto svátku příchodu Ducha svatého Augustin zdůrazňuje především jeho církevní význam: přislíbený Duch přichází, naplňuje učedníky silou k misii a skrze dar jazyků prvním věřícím předpovídá univerzálnost „katolické“ církve.

Při zdůrazňování jednoty, kterou Duch tvoří, se Augustinovo kázání stává vášnivým voláním ke schismatickým donatistům, aby se vrátili k „všeobecné matce“ a její jednotu nadále nedrobili.

Zároveň věřící, kteří žijí bezpečně v „hnízdě“, Augustin vybízí, aby byli zdravými údy těla Kristova, kterým tak nehrozí amputace, protože je Duch stále oživuje.

Všem připomíná – skvělé tvrzení! – že Ducha svatého má pouze ten, kdo miluje a vytváří jednotu.

 


Kázání 267, o letnicích v roce 412

Seslání Ducha svatého

  1. Dnešní slavností si připomínáme Pána Boha mocného a velkou milost, která se na nás vylila. Proto slavíme slavnost, aby to, co se jednou provždy uskutečnilo, nebylo „vymazáno z paměti“. Slavností se nazývá proto, že se zpravidla opakuje každý rok[1].

Dnes oslavujeme příchod Ducha svatého. Pán totiž poslal z nebe toho, kterého přislíbil, když byl ještě na zemi. Dal slib, že ho pošle z nebe za následující podmínky: „Nemůže přijít ten, – řekl – jestliže neodejdu; odejdu-li, pošlu ho k vám“ (Jan 16, 7). Proto Pán trpěl, umřel, vstal, vystoupil vzhůru. Zbývalo jen splnit to, co slíbil. Na toto čekali jeho učedníci sto dvacet lidí, jak je psáno (viz Sk 1, 15) desetinásobek počtu apoštolů; vždyť si vyvolil dvanáct a seslal Ducha na sto dvacet. V očekávání tohoto příslibu se tedy modlili v jednom domě, protože se stejnou vírou toužili po tom, o co stejnou modlitbou prosili. Byli těmi novými měchy, čekali na nové víno (viz Mt 9, 17), dokud nepřijde. Vskutku, ten velký Hrozen už byl stisknut a oslaven. Čteme právem v evangeliu: „Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.(Jan 7, 39).

 Dar jazyků

  1. Jak jste již slyšeli, stal se velký zázrak. Všichni přítomní do té doby uměli jediný jazyk. Přišel Duch, naplnil je, a začali mluvit různými jazyky všech národů, jazyky, které nikdy předtím neznali ani se je neučili. Naučil je ten, který přišel: vstoupil, vléval se, naplnil je…

Přítomní lidé byli udiveni někteří užasli, jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí, plní moštu“ (viz Sk 2, 13). Vysmívali se, ale říkali svým způsobem něco pravdivého. Ve skutečnosti se lidé stali měchy naplněnými novým vínem. Víte, co čteme v evangeliu: „Nikdo nedává do starých měchů mladé víno“ (Mt 9, 17); tělesný člověk nemůže rozumět duchovním věcem (viz 1 Kor 2, 14). Život podle těla je zastaralý, život podle milosti znamená novost. Čím více se člověk obnoví k lepšímu, tím více pochopí, co je pravda.

Předobraz církve

  1. Snad teď, bratři, nám Duch svatý není dán? Kdo by toto tvrdil, není hoden ho přijmout! Také teď je dáván. Proč tedy nikdo nemluví jazyky všech národů tak, jak mluvil tehdy ten, kdo přijal Ducha svatého? Proč? Protože se naplnilo to, co ona událost znamenala. Ale co? Když jsme oslavili postní dobu, pamatujete-li si dobře, představil jsem vám Pána Ježíše Krista, jak učí svou církev, a že vystoupí do nebe. Učedníci se ho vyptávali: Kdy bude konec světa? A on jim odpověděl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“ (Sk 1, 7). Pak přislíbil to, co dnes splnil. „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1, 8).

Tehdy církev byla v jednom domě, a dostala Ducha svatého; byla nepočetná, ale zastoupená v jazycích celého světa. Hleďme, tímto způsobem se již naznačovala současná situace. Co jiného totiž znamená skutečnost, že ta maličká církev mluvila v jazycích všech národů, ne-li to, že současná velká církev, rozšířená od východu slunce až na západ, mluví v jazycích všech lidí? Teď se splňuje to, co tehdy bylo přislíbeno. Slyšeli jsme, viděli jsme. „Slyš, dcero, a viz“ (Žalm 45, 11). Královně samotné (církvi) je řečeno: „Slyš, dcero, a viz“; slyš příslib a viz splnění. Neoklamal tě tvůj Bůh, neoklamal tě tvůj ženich; neoklamal tě ten, kdo za tebe vylil svou krev; neoklamal tě, kdo tě z ošklivé učinil krásnou, z nečisté učinil pannou. Tobě bylo přislíbeno to, co se týkalo tvé budoucnosti. Příslib, který jsi dostala tehdy, když jsi byla počtem lidí malá, se však splnil až teď, když zahrnuješ mnoho lidí.

Duch svatý, duše církve

  1. Nikdo ať tedy neříká: Přijal jsem Ducha svatého; jak to, že nemluvím v jazycích všech národů? Chcete-li mít Ducha svatého, snažte se rozumět, bratři. Náš duch, skrze kterého každý člověk žije, se jmenuje duše; náš duch, ze kterého je každý jednotlivý člověk živ, se nazývá duše; a podívejte se, co dělá duše v těle. Oživuje všechny údy: vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, mluví jazykem, jedná rukama, kráčí nohama. Je přítomná současně ve všech údech, aby žily, všem dodává život, a každému vlastní úkol. Oko neslyší, ucho nevidí, jazyk nenaslouchá, a také nemluví ucho nebo oko, ale přesto žije: žije ucho, žije jazyk. Úkoly jsou různé, život je jediný.

Taková je Boží církev: v některých svatých koná zázraky, v jiných ohlašuje pravdu, v dalších svatých zachovává panenství, v jiných zachovává manželskou čistotu; v jedněch to, a v druhých tamto. Každý jednotlivě dělá svůj vlastní úkol, ale všichni stejně žijí. Čím je tedy duše pro tělo člověka, tím je Duch svatý pro Kristovo tělo, kterým je církev. Duch svatý působí v celé církvi to, co duše vykonává ve všech údech jediného těla.

Dávejte pozor však na to, čeho se máte vyvarovat, čemu se máte vyhnout a čeho se bát. Stává se totiž, že v lidském těle, nebo spíše z těla je nějaký úd useknut: ruka, prst, noha. Následuje snad duše osud useknutého údu? Dokud byl v těle, žil; úd useknutý z těla ztrácí život. Takto i člověk je křesťanem katolíkem, pokud žije v těle (církvi); když je useknut, stane se heretikem. Duch svatý nenásleduje useknutý úd. Jestliže chcete žít v Duchu svatém, zachovávejte lásku, milujte pravdu, mějte touhu po pravdě, a takto dosáhnete věčnosti. Amen.


KÁZÁNÍ 269

O letnicích, v Kartágu(?), před rokem 405 nebo v roce 411

Dar jazyků předznamenává jednotu církve

  1. Oslavujeme příchod Ducha svatého každoroční slavností. Z tohoto důvodu je povinné slavnostní shromáždění, slavnostní čtení a slavnostní kázání. První dvě věci již byly provedeny: přišli jste ve velkém počtu a pozorně jste naslouchali čtení. Pojďme také udělat třetí věc: ať nechybí pocta našeho jazyka tomu, kdo dal dar všech jazyků nevzdělaným, a podmanil si jazyky učených ze všech národů a sjednotil různé jazyky v jednotě víry.

„Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr; a ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se, a na každém z nich spočinul jeden; a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dává promlouvat“ (Sk 2, 2-4).

Ten poryv větru nenadmul, ale oživil; ten oheň nesežehnul, ale osvětloval. Splnilo se v nich to, co bylo dávno prorokováno: „Není to řeč, nejsou to slova, jejichž hlas by nebylo slyšet“ (Ž 19, 4), a tak, když byli učedníci posláni ohlašovat evangelium, splnili to, co v žalmu následuje: „Do celé země bylo slyšet jejich hlas a až na konec světa jejich slova“ (Ž 19, 5).

Skrze dar jazyků lidem, kteří znali pouze jazyk svého národa, co jiného chtěl Duch svatý naznačit než to, že všechny národy budou věřit v evangelium? A tak už v prvním okamžiku každý věřící, stejně jako později způsobila jednota celé církve, promlouval ve všech jazycích.

 


KÁZÁNÍ 272 A

Fragment kázání o letnicích – datum a místo neznámé

Je neuvěřitelné, jak svět věřil v Krista

  1. Kristus Pán se ponížil, abychom se naučili být pokorní. Byl počat v lůně ženy ten, který obsahuje všechno; narodil se ten, kdo dává vzniknout všem věcem; zemřel ten, kdo dává život každé bytosti. Ale po třech dnech byl vzkříšen a vystoupil do nebe a umístil po Otcově pravici lidské tělo, které přijal. Je to úžasné, bratři – a to je to, čemu nevěřící nechtějí uvěřit – je mimořádné, že člověk povstal s tělem a s ním vystoupil do nebe; ale je mnohem výjimečnější, že celý svět uvěřil v tak neuvěřitelnou věc. Co je podivuhodnější? Že Bůh udělal takové věci, anebo že tomu svět byl ochoten uvěřit? Je to opravdu neuvěřitelné, když také uvážíme, jakým způsobem tomu celý svět věřil! Je to způsob, který se jeví jako skutečně božský a který je pro nás naprosto jedinečný.

Údiv nad dílem Ducha svatého

  1. Kristus vyslal rybařit do moře světa, se sítěmi víry, velmi malý počet rybářů – lidí prostých a nevzdělaných, pokud jde o lidské vědění, bez zběhlosti v gramatice či v dialektice. Ale co říkám „malý počet“! Poslal jich jen dvanáct. A přesto skrze ně naplnil kostely všemi druhy ryb, a to tak, že i mnozí moudří podle měřítek světa, kterým se Kristův kříž jevil jako ohavnost, se jím označili na čele. A zatímco si předtím mysleli, že by se za kříž měli stydět, a kvůli tomu se nám vysmívali, potom mu prokazovali nejvyšší úctu.


Editor českého textu: Augustiniánské opatství na Starém Brně, 2021
 
[1] Solemnitas enim ab eo quod solet in anno, nomen accepit: Augustin vysvětluje původ slova solemnitas”(slavnost) z latiny „solere”= (opakovat pravidelně), slovní podobnost v češtině není.